V mém „novém“ zaměstnání v Tylově ulici mě přivítala jeho šéfka Jana Tenková. Ta se v oboru pohybuje už desítky let, a tak jsem věděla, že jsem v nejlepších rukou. Za pár minut už přichází první zákazníci. Na první pohled je jasné, že jsou to stálí klienti. „Dobrý den, tak co to dneska bude? Pojďte si vybrat,“ vybízíme příchozí k nákupu. Paní vybírá květiny jako dárek pro oslavence. „Odpoledne jdeme gratulovat a potřebujeme řezanou kytičku, která nám vydrží v autě i v tom horku,“ vysvětluje žena. Nakonec mezi liliemi, gerberami, karafiáty a fréziemi vítězí tři bílé chryzantémy s červeným středem. Moje šéfová tvoří z květin úhlednou kytičku doplněnou, jak se v květinářství říká, něčím zeleným a já jí prozatím koukám přes rameno.

Pak ale zákaznice k našemu překvapení vyndavá z tašky půllitrovou plastovou lahev. „Tuhle flašku bysme potřebovali uříznout a tu kytku do ní dát. Natočíte nám vodu, že ano?“ táže se žena. Přestože jí nabízíme, že stonky dáme do speciálních zkumavek s vodou, drží se svého rozhodnutí a tak plníme její přání bezezbytku.

Protože se držíme hesla 'Náš zákazník náš pán', lahev je během chvilky ušmiknutá a je v ní i voda. Teď ještě kytici stojící ve vodě zabalit. Jeden člověk by na to zřejmě nestačil, ale my jsme si poradily. Já držím papír a paní šéfová květinou otáčí. Hurá! Daří se to! Ještě spíchnu neposlušný papír špendlíčkem a je to! Ještě zacinkají penízky v kase a už čekáme na další zákazníky.

Po chvilce přichází paní s velkou taškou. Ani ona není v obchodě poprvé. „Chcete ještě substrát?“ odtuší paní šéfová a má pravdu. „Ano, vezmu si ještě dva velké pytle,“ říká drobná dívka. Nakonec jí ale místo dvou balení zeminy dáváme do tašky rovnou čtyři pytle a ještě pytlík keramzitu k tomu.

Křehká dívenka mizí za dveřmi obchodu s plnou taškou a já přemýšlím, jestli dalšímu zákazníkovi uvážu kytici sama. Tenhle nápad ale po chvíli zavrhuji. Jsem zkrátka zbabělec. Kdyby totiž zákazníci uviděli moje aranžérské umění, mohl by se o ně pokusit lehčí infarkt. Proto jsem se raději rozhodla vytvořit jednu kytičku jen tak nanečisto. Vybrala jsem si na ni chryzantémy, které prý vydrží i poněkud „horší zacházení“. Musím ale přiznat, že nejsem zrovna za hvězdu. Lupínka se všelijak kroutí a překáží zrovna tam, kde se mi právě nehodí. Ani ozdobnou statici se mi příliš nedaří udržet na místě. Zjišťuji, že ani zdánlivě jednoduchá práce v květinářství není hračka, chtělo by to trochu cviku. Zkrátka, všechno chce své.

A tak se raději s díky vracím zpátky do redakce. Tady se přece jen cítím trochu silnější v kramflecích. A kytici, tu si příště nechám uvázat zase u odborníků.