Jako kluk zkoušel i jiné sporty, ale judo nakonec zvítězilo. A s přibývajícími tréninky si stále více uvědomoval, co ho k tomuto chlapskému sportu nejvíce přitahuje.

„Víte, judo, to není jen sport, to je zároveň také filozofie. Aniž by musel jeden druhému něco nakazovat, samo o sobě vede ke kázni, pokoře, úctě k soupeři. V judu jste strašně malý, nikdy neumíte všechno a pořád je co se učit,“ vyznává se Václav Šístek ze svého celoživotního vztahu k oblíbenému sportu.

Urostlý mladík se vyrovnal i s překážkami, které začátky přinášejí. „Chvaty a techniku se zprvu učíte na soupeři, který vám neklade odpor, vychází vám vstříc, abyste si všechny ty dovednosti osvojili. My judisté tomu říkáme, že se učíme na figuře,“ vypráví.

„Pak ale jednou přijde ostrý boj s protivníkem, který vám už nevychází vstříc, naopak vám nedá nic zadarmo. Zákonitě se dostaví frustrace. To je takový mezník, kdy to spousta začátečníků zabalí,“ říká.

To ale rozhodně nebyl případ Václava Šístka, který kráčel od vítězství k vítězství. V roce 1959 vyhrál svůj první závod, okresní přebor. Potom i krajský přebor a později se stal čtyřikrát dorosteneckým přeborníkem Československa. V roce 1966, ještě jako dorostenec, vyhrál i svůj premiérový republikový titul mezi dospělými.

Talent z Plzně mohl tehdy klidně nosit přezdívku Neporazitelný. „Od roku 1959 do roku 1966 jsem prohrál jediný zápas – v semifinále mistrovství republiky dorostu v roce 1963,“ vzpomíná.

Po maturitě odešel studovat do Prahy Vysokou školu ekonomickou se zaměřením na zahraniční obchod, ale judu se věnoval i při studiu.

„V Praze jsem trénoval na Žižkově v klubu Spoje Praha, ale dál jsem závodil za Škodu Plzeň. Po promoci jsem se oklikou přes vojenské útvary v Litoměřicích a v Bratislavě dostal do Dukly Bánská Bystrica a po roce vojny se vrátil do Plzně,“ vypráví.

V letech 1972 až 1974 vyhrál v polotěžké váze do 93 kilogramů třikrát po sobě mistrovství Československa, navíc za tři roky neprohrál jediný zápas. „V Plzni jsme tehdy měli kvalitní mužstvo, v první lize jsme patřili ke špičce – Míla Vrba, Vašek Dvořák, Vašek Bajer, Honza Vavřík, Honza Piontek, Pepík Roubal, Jirka Šimša, ti všichni byli výborní judisté,“ vybavuje si úspěšnou éru ve Škodě Plzeň.

V reprezentaci působil od roku 1966 do roku 1974, zúčastnil se několika mistrovství Evropy.

Poslední ligový zápas vybojoval v únoru 1982, to už ale působil i jako trenér. „Už jsem sám tolik netrénoval. Utkání jsem sice vyhrál, ale byl jsem strašně udýchaný, a tak jsem klukům řekl, že už to zabalím,“ usmívá se.

Ve Škodě Plzeň, později v Judoclubu Plzeň, pak působil jako trenér, od roku 1992 až do roku 2016 vykonával funkci předsedy. „Teď už jsem čestným předsedou,“ usmívá se muž, který si ale čas na judo najde i nyní. „Každé pondělí chodím trénovat, pomáhám a zároveň se udržuji v kondici,“ říká.

Nutno říci, judu se Václav Šístek, kromě vojny v Dukle Bánská Bystrica, věnoval při svém povolání – v plzeňské Škodovce pracoval postupně i v manažerských funkcích v oblasti zahraničního obchodu, nejdříve na generálním ředitelství, později ve Škodě Trading a ve Válcovnách. Uplatnil zde jazykové nadání, jazyky studoval od malička – i díky studiu latiny ovládá angličtinu, němčinu, španělštinu, francouzštinu, ruštinu, domluví se italsky či srbochorvatsky.

Pracovně navštívil země v Severní i Jižní Americe, v Asii například Čínu nebo Indii, v Evropě se mu nejvíce líbilo ve Skandinávii.

Teď už si podruhé ženatý otec tří synů Martina (48), Václava (44) a Michala (32), ale také nadšený akvarista a zahrádkář, aktivně užívá důchodu. S manželkou Hanou žijí střídavě v bytě v Plzni a v domě s velkou zahradou v Lišicích.

„Každý den mám nějaký program, činnost, scházím se pravidelně s kamarády,“ říká Václav Šístek, který v pátek 2. února slaví sedmdesáté narozeniny. Všechno nejlepší!