Kdy vás napadlo, že by v Plzni mohl vzniknout Památník zahraničním Čechům?
Snahy o vytvoření tohoto památníku trvají už od roku 1991. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale pak se to někde zaseklo.

A jak to vypadá teď? Rýsuje se realizace?
V souvislosti s domem na Klatovské, který město věnovalo neziskovým organizacím, včetně Amerického centra, zase vysvitla naděje. Pokud by se tam našlo místo, mohl by se památník umístit tam. Roku 2011 by měl být dům opraven, tak snad budeme spolupracovat.

Jak přesně by památník vypadal?
Byl by to sál, kde by bylo spoustu poliček na knihy a dokumenty. A k tomu jedna malá badatelna s počítačem, to úplně stačí.

Jaké knihy návštěvník na poličkách najde?
Jedná se vlastně o jakýsi archiv knih a dokumentů. Je tam celá exilová produkce z nakladatelství v Německu, Americe, ve Švýcarsku, Škvoreckého nakladatelství v Kanadě a další. Tyhle knihy mi lidé buď věnovali, nebo jsem je odkoupila.

Zmínila jste i dokumenty. Čeho přesně se týkají?
Jde o novinové články o naší republice. To jsou americké noviny třeba o roce 1968. Veškeré články, které o nás vyšly od revoluce do roku 2000, už jsou zdigitalizované. Od té doby se o nás už vůbec nepíše, jediná výjimka je ze dne, kdy Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu. Jinak jsme pro Ameriku zase nezajímaví.

K literatuře máte blízko, sama píšete básně…
Píšu už od sedmi let, ale teprve rok a půl píšu paměti. O mém pobytu tady, potom útěk a čekání v Německu v lágru pro uprchlíky. Příští rok na jaře začnu psát o tom, co se odehrávalo po příjezdu do Ameriky. Pak přijde na řadu kapitola o mém kamarádu Karlu Krylovi. Ale protože letos uplynulo 15 let od jeho smrti, chtěla jsem ji napsat už teď. Jenže jsem zjistila, že mám těch materiálů tolik, že to vydá na samostatnou knihu.

Chystáte ji vydat i tady v České republice?
Určitě bych chtěla, aby kniha vyšla i tady, dokonce už jednám s vydavatelstvím. Ale systém tady a v Americe je úplně jiný. Tady se knihy tisknou, pak leží ve skladech a prodávají se v obchodech, kdežto v Americe je všechno přes internet. Člověk si objedná knihu, vybere si, jestli chce vázanou nebo brožovanou, a vydavatelství mu vytiskne a pošle jen ten jeden kus.

Stejně jako Karel Kryl jste i vy emigrovala.
Neemigrovala jsem, to se v té době nesmělo. S manželem jsme utekli ze zájezdu, to mi ještě ani nebylo dvacet. Původně jsme chtěli při průplavu Bosporu vyskočit z výletní lodi s tím, že doplaveme do Istanbulu nebo nás turečtí záchranáři vyloví. Ale když jsem viděla výšku té zádi nad hladinou, odmítla jsem. Ale Poláci, kteří jeli s námi, opravdu skákali.

Jak se tedy útěk povedl vám?
Pokračovali jsme v zájezdu do Egypta a pak do Řecka. A tam jsme po obědě měli jít zpátky do autobusu, ale my jsme šli na druhou stranu a pokračovali jsme dál a dál. A zájezd odjel bez nás.

Kam vedly vaše kroky potom?
Jeli jsme do Německa a v lágru pro uprchlíky jsme čekali půl roku na emigraci do Ameriky. Do New Yorku jsme dorazili 3. prosince 1963. S manželem jsme se těšili, že budeme mít Kennedyho za prezidenta, a oni nám ho zastřelili týden před příletem.

Čekal na vás v New Yorku někdo známý? Utekl někdo s vámi?
Neznali jsme tam téměř nikoho, ale byla tu velká kolonie uprchlíků z roku 1948. To byli většinou bývalí generálové, diplomati a podobně a mnoho jich uklízelo v budově OSN, leštili tam podlahy, protože nic jiného nesehnali. Jednou za týden se tihle šedesátníci sešli v restauraci a oslovovali se pane generále, pane návladní, pane velvyslanče – věděli, kdo byl kdo, znali se z první republiky.

Jak jste začínala vy? Také jste uklízela?
V pondělí jsme přiletěli a ve středu v sedm hodin ráno už jsme se hlásili ve fabrice, která vyráběla sponky do sešívaček. Po pár týdnech mě ale na hodinu vyhodili, protože jsem nechtěla vstoupit do odborů.

Kde jste pracovala pak?
Ucházela jsem se o místo technické kresličky, ale nevzali mě, protože tam tuhle práci dělali jen muži. Tak jsem prodávala v bufetu.

Uměla jste v té době anglicky?
Trošku, ale nebylo to ani na dorozumění, takže docházelo k mnoha komickým situacím. Prodavačku v obchodě jsem například přesvědčovala, že pro manžela sháním panties (kalhotky – pozn. aut.). Paní na mě koukala velmi vyděšeně, než pochopila, že chceme pants – kalhoty.

Absolvovala jste později nějaký kurz?
Později ano, ale po příjezdu jsem si koupila Doktora Živaga a dva tlusté slovníky. Když jsem se vrátila z fabriky, sedla jsem si ke stolu, kvůli nesnesitelnému horku strčila nohy do lavoru a začala jsem číst. Když jsem každé slovíčko hledala popáté a posedmé, byla jsem hrozně rozčílená. Ale ten vztek mi pomohl prokousat se těmi čtyřmi pěti stranami a najednou, jako když tlesknete, jsem viděla: tohle je sloveso, tohle podstatné jméno a už to fičí.

Čtete dnes knihy raději česky nebo anglicky?
Je mi to úplně jedno, hlavně mě to musí zaujmout.

Své knihy ale píšete výhradně česky.
Ano, rozhodovala jsem se, zda začít psát anglicky, ale na radu doktora Radimského jsem zůstala u češtiny. Je to můj rodný jazyk, takže když píšu česky, jde to zevnitř, od srdce. Navíc jak jednou řekl Karel Kryl, jediné, co my uprchlíci a exulanti máme, je ten domov v jazyce. Všechno ostatní vám můžou vzít, ale domov v jazyce je říše, kterou máte v srdci a kam můžete kdykoli utéct.