Jako vzpomínka na tu dobu zbyl Jiřímu Ulčovi památník s kresbou indiána. Tu mu tenkrát namaloval zcela neznámý kluk, kterému jeho fanoušci dnes neřeknou jinak než „božský“ Kája. „Vzpomínám si, že přišel do třídy zhruba v polovině září. Učitel ho posadil vedle mne a on tři hodiny vůbec nepromluvil. Jen vzorně poslouchal výklad a až potom se mne zeptal, jestli nemám nějaký papír a tužku,“ vzpomíná pan Jiří. Mlčenlivý spolužák pak prý na ten kus papíru namaloval překrásnou ženu, nahoře bez a dole jen s lehounkým závojem. „Dal jsem kresbu potají kolovat po třídě, a když si ji všichni kluci prohlédli , bylo jasné, že máme nového kamaráda,“ směje se Ulč, dodává, že Karel kreslil stále. Dokonce i karikatury učitelů, ale kupodivu nikdy nezpíval. Byl prý také bezvadný bavič a vypravěč vtipů, kterým někdy neodolali ani mistři odborného výcviku a on je pak místo nudného pilování, celou hodinu bavil. Jiří Ulč se s Karlem Gottem, tentokrát už velmi úspěšným zpěvákem, setkal v roce 1986 při jednom z plzeňských koncertů. „Nechal jsem si tu kresbu v památníku podepsat ještě jednou. Karel si památník půjčil a běžel se s ním pochlubit muzikantům z kapely. Vůbec se nezměnil, byl moc milý, škoda že jsme měli na setkání málo času,“ vypráví Ulč, ze kterého se stal velký Gottův fanoušek. A tak není divu, že svému bývalému spolužákovi přeje k jeho dnešním sedmdesátinám jen to nejlepší.