Stále neuvěřitelně vitální muž prožil většinu života v Dnešicích na jižním Plzeňsku a je hrdým škodovákem. Do domova se přestěhoval až před sedmi měsíci.

„Pocházím z Kladenska, kde jsem pracoval v továrně. Pak jsem šel do Škodovky. Když ji vybombardovali Američané, tak jsem krátce jezdil tramvají. Ale Škodovce jsem zůstal věrný až do důchodu, dělal jsem tady vedoucího čety klempířů,“ vypráví. Když odcházel, někteří jeho podřízení prý plakali. „Byl jsem lidumil,“ říká se šibalským úsměvem pan Václav.

Ptám se ho, jak dlouho už je v důchodu. „Deset let,“ odpovídá okamžitě. „Vy jste pracoval do devadesáti?“ nevěřím mu. „To ne, tak dvacet let,“ oponuje okamžitě. „Do osmdesáti?“ stále jsem na pochybách. „Ne, tak třicet let,“ říká. „Do sedmdesáti?“ ujišťuji se a váhám. „Do šedesáti! No jo, vždyť já už jsem v důchodu čtyřicet let,“ nemůže číslu sám věřit a dává tím najevo to, co je vidět na první pohled – že na stovku se vůbec necítí.

I když v Dnešicích měl pan Václav svůj domek, v domově důchodců je spokojený. Aby ne, našel si tady dokonce přítelkyni. A výrazně mladší! „Bohunce je 84 let. Myslím, že je to tak akorát. Když máte takové přátelství, chce se strašně žít,“ rozpřahuje ruce v nadšeném gestu a svým optimismem okamžitě nakazí celé své okolí.

Manželka, na kterou s láskou vzpomíná, mu zemřela před třiceti lety. Měli spolu dvě dcery. „V roce 1936 jsem se ženil a hned v roce 1937 se nám narodila Věrka,“ nezapomene se pochlubit muž, který sám pochází ze šesti dětí. Dneska už má i dvě prapravnoučata, která žijí ve Francii.