„Podle dobové zprávy ministerstva vnitra bylo na území českých zemí v období od 16. do 31. ledna 1969 zaznamenáno celkem deset případů pokusu o sebeupálení. Dva z nich skončily smrtí," píše historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů v jednom z čísel časopisu Paměť a dějiny, který ústav pravidelně vydává.

Hned prvním Palachovým následovníkem byl den po jeho smrti, tedy 20. ledna 1969, plzeňský dělník z pivovaru Josef Hlavatý, který se polil petrolejem a zapálil na dnešním Masarykově náměstí. Na následky popálenin stejně jako Palach zemřel. „Také tento čin vyvolal nejprve šok. Záhy však byl na rozdíl od Palachova protestu zpochybněn tím, že motivy Hlavatého údajně nebyly politické a souvisely pouze s jeho osobními problémy," přibližuje historik.

Hlavatého čin ještě týž večer v živém přenosu zmínil prezident Ludvík Svoboda, který apeloval na mladé, aby nepodléhali pocitům beznaděje a nenásledovali Palachův příklad.

Už druhého dne ale média na základě tiskové konference informovala o tom, že Hlavatý byl alkoholik a jeho čin nelze s tím Palachovým spojovat. „Novinářům ovšem byla zamlčena některá nepohodlná fakta. Mezi nimi slova, kterými Hlavatý svůj čin vysvětloval po přijetí do nemocnice," uvádí Blažek. Zde lékaři řekl, že se zapálil na protest proti ruské okupaci, protože nemá rád Rusy.

Naopak se operovalo s informacemi, že muž měl osobní problémy (pár dní před upálením se rozvedl s manželkou, trápilo ho, že smí málo vídat své děti) a žil nezřízeným životem, což vedlo i k častému střídání zaměstnání. „Tyto informace vedly k rychlé dehonestaci a marginalizaci jeho činu. Hlavatý byl následně odsouzen jako člověk, který poskvrnil čistotu Palachova protestu," uzavírá historik.

Palachův čin studenti stále silně vnímají

Plzeň – To, že byl Jan Palach vysokoškolským studentem, který se upálil na protest proti nesvobodě, jež nastala po okupaci tehdejšího Československa armádou států Varšavské smlouvy, dnes alespoň v hrubých obrysech tuší většina studentů středních škol. Jen málokdo z nich si ale dokáže představit peripetie, které po mladíkově činu čekali jeho blízké.

Tuto situaci velmi dobře vystihuje na hollywoodské Zlaté glóby nominovaný snímek Hořící keř, jenž nyní mohou díky projektu Příběhy bezpráví učitelé zdarma promítnout studentům v hodinách. „Mrazilo mě při tom v zádech. Myslela jsem si, že vím, co se stalo, ale nikdy mě nenapadlo, jak to bylo drsné," říká gymnazistka Jana Havlíčková, která snímek už v minulosti viděla v kině.

Už jen samostatná existence filmu mladé lidi přiměla se nad tímto tématem alespoň trochu zamyslet.

„Mluvili jsme o tom s kamarády. Já sám jsem film ale neviděl," říká student Středního odborného učiliště elektrotechnického Anís Ramadi, který se podle svých slov o Palachově činu dozvěděl už mnohem dříve než v dějepisu ve škole. „Řekl bych, že tak kolem šesti let jsem zaslechl nějakou informaci, a tak jsem se na to zeptal rodičů," říká mladík, který si nedokáže představit, že by nyní měl žít v zemi řízené cenzurou.
„Před lety jsem se zúčastnil demonstrace proti zásahu na CzechTeku. Byla to povolená akce, kde nemělo k něčemu takovému dojít. Taky jsem podepsal petici proti soutěži Český slavík, ze které byl vyřazen zpěvák Řezník," odpovídá Ramadi na otázku, jak by se sám proti cenzuře angažoval. Rozhodně by si ale jako Palach nikdy nesáhl na život.