Plzeňané podle některých badatelů například zaujetím pro bruslení zaujalo překonali samotnou Prahu! První umělá ledová plocha, kam se obyvatelé Plzně chodili klouzat, ležela poblíž Jíkalky, nedaleko dnešního autobusového nádraží. Na rozdíl od pražských kluzišť, která byla často zřízena na zamrzlé hladině Vltavy, kluziště Na Jíkalce zabíralo břehu Vejprnického potoka. Jakmile udeřily první mrazy, s pomocí stavidla bylo místo zalito vodou. Tak byl získán potřebný led. Jen místo hejkala, tu hlasitě „jíkali“ radostně rozdovádění Plzeňané. Protože za zimních večerů přicházela brzy tma, svítily bruslařům petrolejové lampy. Čas od času i déle do noci. Obliba bruslení měla v konzervativní Plzni možná ještě další příčinu. Pomáhalo totiž bořit konvence. Pod záminkou vzájemné pomoci se bruslaři mohli uchopit za ruce s bruslařkami či dokonce navzájem dotýkat, což by za jiných podmínek bylo tehdy společensky nepřijatelné, ba přímo budící pohoršení! Bruslení však nebylo zábavou pro nejchudší vrstvy. Přece jen, kromě vstupného na kluziště bylo zapotřebí zakoupit si potřebné vybavení. Zábavy se tehdy s náramnou chutí účastnili nejen děti a mládež, ale i jejich ctění rodičové. Dospělým sloužil také zájmový bruslařský klub.

Mezi první a druhou světovou válkou Plzeňany zajímalo především sáňkování a lyžování. Sportovní náčiní se stalo dostupnějším i pro méně majetné vrstvy. Dokonce i dělníci zakládaly své sportovní zájmové spolky. Svým dílem přispělo i město Plzeň, které si od budování hřišť, včetně těch pro zimní sporty, slibovalo zaujetí mládeže pro ušlechtilou činnost a její odvrácení od nekalých aktivit. Takto vznikla ve dvacátých letech i jedna ze sáňkařských drah na stráních v prostoru dnešní lochotínské fakultní nemocnice. Tehdy tam stálo jene několik domků dělnické kolonie nazývané Amerika. A tak plzeňské děti odcházely sáňkovat do Ameriky. I když tuto dráhu výslovně zmiňuje ve svých pamětech i předválečný plzeňský odborník na městskou zeleň Valentin Čoček, pamětníci poněkud rozpačitě konstatují, že se ve skutečnosti jednalo o vyježděné trati na svazích vrchu Mikulka, nijak zvláštně upravené. Zábavu si tím ovšem nikdo kazit nenechal.

Prim ovšem hrálo do značné míry lyžařské centrum na doubraveckém vršku Chlum. Nedaleko tamější turistické chaty s rozhlednou se pořádaly závody běžkařů již od 30. let 20. století. V roce 1936 postavil lyžařský oddíl Svazu Českých dělnických turistů v západní stráni svahu dokonce skokanský můstek. Kritický bod můstku se měl nacházet ve výši 28 metrů. Podle badatele Petra Mikoty zde během ledna roku 1942 klání třiceti skokanů sledovalo přes dva tisíce diváků! Ještě v témže roce byly parametry můstku rozšířeny.

O rok později lyžařští nadšenci vybudovali drobný můstek dokonce v mírném svahu pod kostelem U Všech svatých, tedy prakticky téměř v centru města. Na vrchu Krkavci, rovněž ozdobeném rozhlednou, vznikly v roce 1943 sjezdová a slalomová dráha.

Poslední závody na Chlumu datuje Mikota do roku 1951. Pro celkově zchátralý stav konstrukcí došlo o dva roky později ke zboření můstku. Ačkoliv před několika lety zbytky hliněného valu s odrazovým místem částečně rozebrali vandalové, původní dopadové místo mohou velmi pozorní návštěvníci chlumských strání nalézt dodnes.