Její klíčovou zbraní nebyly hlavně a čepele, ale práce s informacemi. Jmenovala se 26th Machine Records Unit (Mobile). Volně přeloženo jako 26. mobilní jednotka strojových záznamů. Do Československa se dostali jako součást Pátého sboru generálmajora Huebnera.

V roce 1940 si začala americká armáda uvědomovat, že pokud má být efektivní, je potřeba umět zacházet s velkým množstvím osobních údajů. Kladli důraz na personální administrativu a postupy v oblasti managementu stejně jako to bylo zvykem v byznysu. Vsadili tehdy na metodu děrovacích štítků, se kterými pracovaly stroje společnosti IBM. Můžeme s nadsázkou říci, že šlo o takové první počítače. Děrovací štítek byla papírová kartička o velikosti 8x19 centimetrů, která obsahovala 12 řad a 80 sloupců pro zaznamenávání údajů. Údaje z písemných dokumentů se zaznamenávaly na danou kartu v určitých kódech. Díky kombinaci jednotlivých dírek v daném štítku mohly pak příslušné stroje data počítat a třídit.

Kromě zavádění strojů v kancelářích se přistoupilo za pomoci inženýrů z IBM i k budování mobilních jednotek, které se budou pohybovat přímo na bojišti. Od roku 1942 se pak tento typ jednotek stal běžnou součástí americké armády. Jak je v armádě zvykem, také tento systém byl hierarchicky uspořádán a postupoval od úrovně armádního sboru až k centrální jednotce, která měla na starosti celé evropské bojiště.

Každý voják v armádě měl zaevidovanou svoji kartu s údaji na děrovacím štítku. A díky zaznamenávání dalších údajů to velitelství americké armády umožňovalo neustále sledovat jejich sílu, což pak ovlivňovalo další odvody do armády, trénink nováčků a nahrazování sloužícího personálu. V konečném důsledku to pak mělo dopad na samotnou organizaci na bitevním poli.

Mobilní jednotky MRU se skládaly ze 45 vojáků a 3 důstojníků. Stroje byly naloženy ve dvou nákladních vozech s přívěsy a to včetně dvou benzínových generátorů, díky nimž stroje fungovaly. Operovaly na všech bojištích za všech podmínek, jejich úkolem bylo následovat bojující muže a být tak blízko zdrojům informací. Každé ráno obdržely ranní hlášení od jednotek v jejich oblasti, kde se uváděla síla mužstva a pohyb dané jednotky. Mezi další sledované údaje patřily počty obětí (jak v boji, tak zemřelí mimo bojiště)a hospitalizované osoby. Jednou měsíčně byly vytvářeny jmenné seznamy členů jednotek. Některé jednotky MRU vykonávaly různá speciální zadání dle potřeb svých lokálních velitelství, jako byla evidence válečných zločinů nebo vyznamenání a ocenění pro polní jednotky. Zvlášť byly například vedeny karty na dopravní nehody, ze kterých se pak vyhodnocovaly návyky řidičů vozového parku.

Tyto údaje byly následně podávány nadřízenému armádnímu sboru a dále postupovány vyšším armádním celkům. Účelem jednotek bylo poskytnout rychle a efektivně záznamový systém, který by sledoval všechen vojenský sloužící personál a dával přehled nad statistickými údaji armády na daném bojišti. Jednotlivá velitelství pak používala informace při tvorbě strategických rozhodnutí. Přinášela odpověď na základní otázku, jak brzo se můžeme dostat na určité místo, s jak velkou a jak dobře vyváženou armádní sílou. Bylo možné ale také například rychle připravit seznam vojáků, kteří měli určitou specializaci, a jichž byl jinde nedostatek, který bylo potřeba pokrýt.

Mezi vojáky 26th MRU byli i dva kamarádi, Henry de Linde a Kenneth Larson. Od ledna roku 1943 spolu absolvovali základní pěšácký výcvik v armádním kempu v Arkansasu, v dubnu byli posláni do školy v Marylandu, kde byli cvičeni v obsluze strojů IBM, které používali elektronické systémy děrovaných karet. V září se pak přesunuli lodí do Anglie. 24.6.1944 se vylodili na pláži Omaha ve Francii jako první z tohoto typu jednotek. I přestože jejich cílem nebyl kontakt s nepřítelem, pohybovali se v bojové zóně, zhruba v rozmezí 3 – 25 km za frontovou linií. Jak psal Larson domů rodičům o situaci v Normandii: „ zažili jsme ostřelování, nálety, kulky lítaly všude, měli jsme strach…pach smrti z mrtvých těl a zvířat byl konstantně kolem nás.“ Obsluha strojů měla plné polní vybavení včetně pušek, a když bylo potřeba, byli dokonce sami povoláni na frontu, jak se to stalo během bitvy v Ardenách. Po ní už následoval postup přes Německo a na začátku května dorazili do Plzně, kde mohli oslavit konec války. Henry de Linde má stále schovanou sadu turistických pohlednic s výjevy západočeské metropole, které si zde po válce zakoupil. V Plzni zůstali až do 9. srpna 1945, kdy odjeli do přístavu ve Francii a čekali na přesun zpět do USA. Tam byli oba na začátku listopadu se ctí z armády propuštěni, Larson jako seržant, de Linde jako desátník. V New Yorku se tak po téměř třech letech rozloučili, přátelství jim však vydrželo a nikdy na sebe nezapomněli.

Kenneth Larson se rok po válce oženil a s manželkou Betty Jane a měli dva syny. Usadili se ve státě Wisconsin, kde Larson pracoval ve firmě na výrobu elektrických motorů. Byl zanícený rybář a jeho velkou zálibou byla vánoční výzdoba ulic s charitativním přesahem. Manželství po šedesáti letech ukončila jeho smrt v roce 2006, bylo mu 83 let.

Henry de Linde se po válce vrátil do Arkansasu, kde na místní universitě studoval obchod. V roce 1947 se oženil, vychovali tři děti a manželství jim vydrželo 67 let až do smrti jeho ženy Ruby. Většinu profesního života pak strávil ve sféře pojišťovnictví. Stal se také nadšeným amatérským mineralogem, věnoval se ochraně geologických lokalit a výzkumu minerálů. Dokonce po něm byl na jeho počest jeden z nerostů pojmenován. Zemřel ve věku 96 let před pár týdny a tento text si bohužel už nestihl přečíst.

Jiří Frýbert