Na počátku 80. let se už jako podsládek plzeňského pivovaru rozhodl emigrovat a budovat kariéru v tehdejším Západním Německu. Po revoluci a návratu do Čech se pustil do podnikání i tady. Společně se svým bavorským partnerem Güntherem Zembschem vybudoval v 90. letech v Plzni úspěšnou developerskou skupinu InterCora, která postupně vyprojektovala a uvedla do provozu více než 300 nákupních center v Česku a na Slovensku.

Můžete popsat, kdy a jak se zrodila vaše vášeň k pivu a pivovarství?

Bylo to už v dětství, pivovarské záležitosti jsme totiž řešili s otcem od mala. Byly denně na stole a žila tím celá naše rodina. I moje maminka, která vyučovala angličtinu na lékařské fakultě, byla do pivovarství zasvěcená. Když se jelo za socialismu na dovolenou, vyráželo se zpravidla do rekreačních středisek pivovaru, ať už do Železné Rudy nebo do zámku do Chudenic. Na rekreace jezdily vždy celé rodiny pivovarníků, takže i na dovolených se mluvilo hlavně o pivu. Moje pracovní zkušenosti s pivem započaly, když mi bylo 16 let. Tehdy mě začal otec posílat – spolu s mým bratrem – do pivovaru na brigády. Nedlouho po vystudování Vysoké školy chemicko-technologické v Praze jsem se stal podsládkem v Plzeňském Prazdroji. Pracoval jsem v něm asi dva roky. Můj otec prožil v Prazdroji, kde byl vrchní sládek a později podnikový ředitel, 40 let. Můj bratr Honza také působil po celou svoji kariéru jako vrchní sládek a ředitel plzeňského pivovaru.

Plzeňský developer Ivan Hlaváček.Plzeňský developer Ivan Hlaváček.Zdroj: Radek Bezděk

Jak vzpomínáte na kariéru v Německu a na začátky vašeho podnikání v Česku?

V roce 1981 jsem emigroval do Německa, kde jsem krátce pracoval v pivovaru v Norimberku. Poté jsem se začal více věnovat tenisu. Vypracoval jsem se až na bavorského spolkového trenéra. Současně s trenérskou dráhou jsem se zúčastňoval také vrcholových soutěží. V roce 1989 jsem reprezentoval Bavorsko a v kategorii nad 35 let získal titul Mistra Německa. V tenisovém světě v Německu jsem získal řadu důležitých kontaktů.

V 80. letech byl totiž tenis velmi populární, hrát ho chtěli všichni. Po revoluci, kdy jsem začal podnikat v Čechách, se na mě obrátila řada německých firem, které tu chtěly pomoci rozjet byznys. Pomáhal jsem jim s hledáním pozemků a pracovníků a také s daňovými a právními záležitostmi. Společně s mým bavorským partnerem Güntherem Zembschem jsme na počátku 90. let v Plzni vybudovali developerskou skupinu InterCora, která postupně vyprojektovala a uvedla do provozu více než 300 nákupních center v Česku a na Slovensku. Začátky podnikání v Česku byly krušné. Na počátku 90. let nebyly mobily ani dálnice do Německa. Často se stávalo, že jsem za jeden den jel z Plzně do Norimberka dvakrát tam a zpět. Výstavbě obchodních center se dnes věnuji už dlouhých 30 let. Své zkušenosti bych rád předal, proto nadace naší firmy InterCora podporuje studijní program Stavební inženýrství – Moderní budovy, specializace Správa a řízení provozu budov na Fakultě aplikovaných věd na Západočeské univerzitě v Plzni, kde se tento obor začíná vyučovat.

Stovky lidí se vypravily na Štědrý den do centra Plzně, kde si mohli vyzvednout od skautů Betlémské světlo.
OBRAZEM: Pro Betlémské světlo šli lidé na Štědrý den ke skautům do centra Plzně

Jaký vidíte rozdíl ve výstavbě obchodních domů v 90. letech a dnes?

Rozdíly jsou obrovské, podmínky a pravidla pro výstavbu obchodních domů se zásadním způsobem změnila. Povolovací procesy probíhají odlišně. Důraz se klade na zelenou ekologii a energetiku s ohledem na růst cen energií, což se na začátku 90. let vůbec neřešilo. Řetězce chtějí stavby, které jsou maximálně úsporné a odpovídají standardům moderní doby, minimalizují se vedlejší náklady. Důraz dávají i na větší komfort zákazníků, takže například dnešní parkovací stání u obchodních center jsou širší a delší, přibývá také dobíjecích stanic pro elektromobily a kola. Prostě i naše developerská činnost se podobně jako všechno kolem nás dynamicky vyvíjí.

V nedávné době vyšla o rodině Hlaváčků kniha. O čem konkrétně pojednává? Byl to váš nápad, aby kniha vznikla?

Ano. Historii rodu Hlaváčků jsem podrobně zkoumal a zjistil jsem, že výrobou piva se zabývalo dohromady pět generací. V rodině uchováváme řadu historických dokumentů a fotografií. Když jsem je jednoho dne procházel, napadlo mě, že by bylo zajímavé příběh knižně zpracovat a zpřístupnit ho všem milovníkům piva. Proto jsem oslovil plzeňskou spisovatelku Janu Poncarovou a pustili jsme se do práce. Vyprávění začíná na konci 19. století, kdy si František Hlaváček pronajal pivovar v Rabštejnu nad Střelou. V německy mluvícím městě proslavil českou sládkovskou kulturu. Nicméně tam nebyl spokojený. Nechtěl mluvit německy. Chtěl, aby jeho děti chodily do českých škol.

Ilustrační fotografie.
Plzeň od ledna zvýší cenu vodného a stočného

Aby nemusel vařit pivo pro německé hospody, rozhodl se najít si jiné místo. O několik let později koupil pivovar v Podmoklech poblíž Zbirohu a založil tak rodinnou tradici pivovarnictví. Jeho syn, také František, se po návratu z legií vydal po stopách svého otce. Jako sládek nejprve pracoval ve Znojmě. V roce 1929 vyhrál výběrové řízení na post podsládka v Plzeňském Prazdroji. V Prazdroji se pak vypracoval na vrchního sládka a později až na ředitele podniku. Po druhé světové válce se stal generálním ředitelem Československých pivovarů. Jednou z jeho největších zásluh byla záchrana pivovaru Gambrinus na konci druhé světové války. Pivovar se totiž stal na konci války, v dubnu 1945, cílem náletu americké armády.

Původním cílem bombardování bylo nedaleké nádraží, ale mnoho bomb spadlo i na pivovar. Gambrinus byl skoro celý zničen, a tak se uvažovalo o jeho likvidaci. A byl to právě můj dědeček František, který se o jeho záchranu a obnovu nejvíce zasloužil. František je také autorem receptury legendární Gambrinus desítky, která se později stala nejprodávanějším pivem v Česku. Je také autorem známého doplňku stravy Pangamin, který se vyrábí z pivovarských kvasnic. Vyvinul ho s kolegy ve Výzkumném ústavu pivovarsko-sladařském v Bráníku, kde pracoval v padesátých letech, poté, co byl v roce 1948 zbaven funkce v pivovaru. Pro kariéru sládka v plzeňském Prazdroji se rozhodl i jeho syn a můj tatínek Ivo Hlaváček, někdejší ředitel pivovaru. V této tradici pokračoval i můj bratr Honza.