Souhlasí s tím i Jan Sladký, jenž zde žil osmnáct let. V rozhovoru s ním se dozvíte, že i ve skromných podmínkách mohou vyrůst výborní sportovci, či odpověď na otázku, proč má většina Karlováků kouty.
Čtvrť, která byla vybudována především pro zaměstnance Škodovky, vznikla před sto lety. Jak na léta zde strávená vzpomínáte?
Velmi rád, ostatně jako většina lidí, kteří zde žili. Bydlel jsem tu od roku 1951 do roku 1969. Otec dělal ve Škodovce v tabákových strojích. Pro nás děti to bylo naprosto ideální bydlení. Všude bylo dost prostoru pro sportovní vyžití. Skoro hned za domem jsme měli hřiště. Pravda je, že dneska bych tu už asi bydlet nechtěl. Zvlášť když to porovnám s podmínkami, v jakých můžeme žít teď.
Co by vám například teď vadilo?
Třeba to, že byty byly nepodsklepené, takže v zimě zde panovaly dost tvrdé podmínky. Když jste zapomněl vylít lavor, do rána zamrzl. Převládají ale příjemné vzpomínky.
Když v osmdesátých letech začala demolice Karlova, vy už jste tam dávno nebydlel. Přesto, dotklo se vás to tehdy nějak?
Samozřejmě. Mrzí mě, že čtvrť byla zbourána. Myslím, že úplně zbytečně. Byli tam lidi, kteří tam zůstali až do konce, a vůbec se jim odtamtud nechtělo. Pamatuji se na posledního obyvatele Karlova. Ten se ze svého domova nehnul, ani když byl odříznutý plyn i voda a domy kolem byly zbourané. A to už měl přitom zajištěné jiné bydlení.
Na Karlově trávilo své dětství i několik výborných sportovců. Vzpomenete si na některá jména?
Určitě, třeba fotbalista Láďa Šamberger. Ale asi největší osobností byl Vladimír Perk, člen Klubu ligových kanonýrů. Zahrál si i v reprezentaci s legendárním Pepíkem Bicanem na stadionu v Parku Princů v Paříži. Pak tu žili také bratři Miroslav, Jiří a František Postupovi. Všichni hráli. Nejdál se dostal František. Žili přitom ve velmi těžkých podmínkách. Měli osm sester, takže i s rodiči jich v bytě 1+1 žilo třináct. Žil tu také Jiří Skála. Z dalších sportů to pak byli třeba kánoisté Karel Kožíšek s Miroslavem Zpěváčkem. Těm jen těsně unikla olympiáda v Tokiu. Vyrůstali tu ale i skvělí motokrosaři a motocyklisté.
Ke sportu měl blízko i váš otec…
Ano, byl prvním mezinárodním rozhodčím házené na západě Čech. Kvůli komunistickému režimu měl ale mezinárodní průkaz jen tři roky.
Co vy a sport?
Chvíli jsem hrál fotbal za Karlov, ale jenom do dorostu, potom jsem přešel na házenou. Dělal jsem všechno možné, ale u ničeho jsem nevydržel. Sport byl v Karlově každopádně hodně důležitý. Ulice jsme měli rozdělené podle tehdejších klubů. Například Slovan Bratislava, ZKL Brno či Opava. Hrály se různé turnaje. Rivalita, ale zdravá, panovala především mezi horejšákama a dolejšákama. Mezi staršími se pak na sokolovně hrály hokejové zápasy ženatých proti svobodným.
Každá čtvrť má i své postavičky, o nichž kolují mezi zasvěcenými různé historky. Byly některé i na Karlově?
Jistě, a vzpomínáme na ně při každém setkání Karlováků. Třeba na jednu paní, která pekla manželovi husu a do trouby ji strčila nevykuchanou. Nebo na jednoho velkého fotbalového fanouška, který jel na zápas Viktorky do Tábora na mopedu a vrátil se až za týden. My už jsme ho pohřbívali a on prostě jen zabloudil. Oblíbenou figurkou byl i místní holič, který si pro své zákazníky, kteří už měli v sobě tak osm deset piv, chodil přímo do hospody. Kvůli němu mají všichni chlapi z Karlova kouty. Měl totiž hodně drsný kartáč. A vyčesával s ním hodně důrazně.
A co nějaká kultura? Měli jste i takové vyžití?
Veškeré kulturní dění se odehrávalo v Lidovém domě. Ať už to bylo setkání baráčníků, nebo Svazu žen. Promítaly se tam i filmy, odpoledne pro děti, večer pro dospělé. Pamatuji se, že jako děti jsme tam hltali Bílou velrybu.
