„Odjížděli jsme druhého února z plzeňského nádraží o půlnoci a druhý den odpoledne jsme byli na místě. Další den jsme už pracovali na strojích a pomáhali vyrábět letecké motory. Pracovali jsme dvanáct hodin denně, ve dne i v noci. Práce nebyla těžká, ale stereotypní a velmi unavující,“ vzpomíná třiaosmdesátiletý Čása. Přestože od té doby uplynulo více než šest desítek let, přesně si pamatuje i dva nálety, které továrnu hodně poškodily.

„Po náletech zbyla jenom spoušť. Nejhorší byly časované bomby, které vybuchovaly až dlouho poté, co letadla odletěla,“ říká pan Václav. Tomu se však podařilo v prosinci z nucených prací utéct nákladním vlakem přes Furth im Wald a Domažlice domů. Shodou okolností, na kterých se prý podepsali i někteří nepřející lidé, se ocitl ve vězení v Plzni ve Veleslavínově ulici, kde by zavřen čtrnáct dnů. Odtud byl přesunut na pět týdnů do pracovního tábora v Mirošově. Tady bylo nutné kácet stromy a připravovat dřevo pro auta jezdící v té době na takzvaný dřevoplyn. Následoval poslední přesun, a to do pracovního tábora v plzeňské čtvrti Karlov.

„Ty dřevěné baráky, kde jsme tenkrát bydleli, ještě stojí. Pokaždé, když jedu kolem, si na tu dobu vzpomenu. Nejsou to vždy vzpomínky příjemné, byli jsme mladí, chtěli jsme si užívat, a ne sedět v base. Každý chtěl domů. Pak ale přišel nálet na Plzeň, při kterém bylo zničeno i nádraží, a mně se podařilo s několika dalšími znovu utéct. Zpátky do tábora jsem se nevrátil, konec války už na sebe totiž nenechal dlouho čekat,“ končí své vzpomínky Václav Čása.

Nechce ale zamluvit to, proč vlastně svůj příběh svěřuje novinám. „Napadlo mne, že možná ještě pár mých kamarádů a kolegů, se kterými jsme nucenými pracemi museli projít, je naživu. Je to spousta let a postupem času jsme na sebe ztratili kontakt. Bude nás už asi jen málo, ale moc rád bych se sešel a trochu si popovídal,“ vysvětluje pan Václav. Dodává: „Kamarádi, zavolejte mi na mobil – číslo 732 265 965.“