Historie je jako image, říká autor nové knihy o protektorátní Plzni

Na pultech knihkupectví se objevila fotografická kniha Práce je čest!: Plzeň a Škodovka za protektorátu plzeňského publicisty Zdeňka Roučky. S pomocí 780 unikátních fotografií otevírá složitou kapitolu druhé světové války, o které se moc nemluví – normální či zdánlivě normální život pracujících Čechů v protektorátu Čechy a Morava.

Zdeněk Roučka v ní objevuje mrazivě zajímavé paralely mezi nacistickým i pozdějším komunistickým režimem a staví proti sobě výhody, jaké měli Škodováci vyrábějící zbraně pro Němce, s válečnými hrůzami od útlaku Židů po bombardování. „Není to vůbec jednoduché čtení,“ říká autor.

Asi jste počítal s tím, že kniha může vyvolat kontroverzi…
Já jsem si díky tomu, že studuji práci ostatních historiků, uvědomil, že tady je pořád ještě docela velká mezera. Chybělo mi komplexní zobrazení protektorátu tak, aby člověk pochopil, že na jednu stranu tady samozřejmě vládl teror, ale na druhou stranu byli Češi oproti jiným národům v trochu jiné situaci. Zajedno byli příslušníky říše, byť násilně začlenění, ale protože tady byl velmi vyspělý průmysl i zemědělství a velmi kvalifikovaná pracovní síla, bylo jejich postavení prostě jinde. V protektorátu běžel zdánlivě poklidný život, ale samozřejmě kdo se postavil proti, zaplatil smrtí nebo vězením. To ani nikdo nepopírá, nedělám z toho růžovou zahrádku.

Nikdy jste nečetl takovou knihu, a tak jste ji musel napsat sám?
Nějakou, která by byla udělaná tímto stylem, ne. Říkám, že je to vlastně fotografický komiks, taková forma ještě dokáže lidi strhnout. Dnes už se běžnému člověku nechce prokousávat nějakou studií… Že knihu musím udělat, jsem cítil i jako poslání. Můj děda z otcovy strany Jakub bydlel v Dolní Kamenici u Holýšova, kde v roce 1943 v místní hospodě došlo k velké razii. Zatkli tam asi 12 lidí, protože tajně poslouchali Londýn, a můj děda skončil někde v Německu ve vězení. Na jaře 1945 dostal zápal plic a zemřel. Nebyl to žádný odbojář, jenom obyčejný cestář – a český udavač je všechny udal. Chtěl jsem tu dobu tak vykreslit drsně – na jedné straně obraz války, na druhé straně zábava.

Kdekoho může třeba překvapit, jak v Plzni kvetla kultura.
Například divadelní život byl velmi bohatý, hrála se filmová představení, točily kolotoče, konaly se poutě, často sem jezdily cirkusy. Ale takové výsady neměla jen Plzeň. Škodovka sice byla největší zbrojovkou, zaměstnávala ve finále skoro čtyřicet tisíc lidí, nicméně bylo tu dalších tři sta firem. Všichni dělali pro wehrmacht. Zbrojovka Brno, továrny v Praze, železárny, další strojírny, hutě…

Při úklidu kostela objevila vzácnou sochu Panny Marie

Význam Plzně zmiňujete několikrát, píšete o ní jako o nejdůležitějším městě celého protektorátu.
Plzeň díky továrně a gigantické produkci od dělostřeleckých granátů přes kanony po lokomotivy nebo stíhače tanků měla v protektorátu naprosto výjimečné postavení. Všechno bylo vykoupeno deseti- a později dvanáctihodinovou pracovní dobou, ale lidé byli zvyklí dělat a měli velké výhody, kterých se nechtěli vzdát. Ale zároveň zase říkám – pořád byli pod tvrdou německou okupací a ne v jednoduché době. V okupaci se nikdy nežije normálně.

Čtenáři do té doby proniknou díky vaší knize, ale jak se to povedlo vám?
Na knize jsem dělal 27 měsíců, z toho asi pět měsíců jsem mapoval terén, procházel fotografie a dělal si přehled, co vlastně všechno existuje. Musel jsem mít jistotu, že z toho postavím strhující děj od příjezdu německých vojsk po bombardování na konci války. Asi pět měsíců jsem jenom četl protektorátní noviny a díky tomu jsem objevil nejrůznější množství zajímavostí, reportáží, příběhů, drbů. Spolu s poznámkami pamětníků, které už jsem měl, mi pak daly dohromady realistický obraz. Zlom nastal, když jsem si uvědomil, že režimy, vlády, epochy a systémy se mění, ale člověk se svou povahou prostě zůstává stejný. Jsou to vždycky lidé – skrytí i opravdoví hrdinové nebo závistivci a udavači, ti, kteří se drží při zdi, aby přežili, i ti, kteří se dostanou do soukolí, které je semele.

Je to kniha kontrastů. Na jedné straně vidíme spokojené Škodováky odjíždějící na zaslouženou zotavovací dovolenou…
My jsme zvyklí, a máme to z komunismu, že dělník byl hrdina práce, oslavoval se, a bereme to tak, že to patřilo k té době. Jenže nacionální socialismus a nacistická propaganda, to bylo totéž jako komunismus. Oběma režimům šlo i o likvidaci protivníků a propaganda se cíleně nezaměřovala na inteligenci, ale právě na dělníky. Čest práci, která tvoří a buduje. Práce je věčná. Práce je čest. Boj o zrno. To jsou všechno nacistická hesla.

…a na druhé straně vidíme protektorát z toho známého pohledu. Židé mají zákaz vstupu do lázní a smějí se koupat jen v jednom rybníku, Němci pořádají velké vojenské přehlídky.
Kniha je obraz té doby včetně útlaku Židů, který tady samozřejmě byl a se kterým nemohli lidé moc dělat. A co si budeme povídat, lidská povaha je taková, jaká je – spousta lidí Židům také nepřála a neměla je ráda. Druhá republika, tedy od roku 1938, byla plná antisemitismu.

Kam na rozhlednu, poradí mapa

Zdroj: Deník / Pavel KorelusMě překvapil obraz z výstavy Žid – nepřítel lidstva, kterou inicioval římskokatolický kněz.
Žijeme v iluzích, že všichni byli čestní, a když to byl kněz, nemohl být antisemita a tak dále. Ale všechno je to jinak. Já jsem z generace, která se ve škole učila, že za protektorátu bylo všechno české zakázáno a neexistovalo to, ale realita je jiná. Češství zakázané nebylo, omezené ano, ale co se týče třeba oslav a připomínek různých umělců, jako byl Dvořák, Smetana, Němcová, Tyl, Neruda, to vše běželo naplno. Česká státnost, to bylo něco jiného, ta neexistovala. Ale na masových shromážděních například odsuzujících atentát na Heydricha se normálně zpívala česká hymna. Nejjednodušší je vnímat dobu jako klišé, to je zrádné. Historie je jako image, všichni bychom chtěli vypadat skvěle, ale každý vypadáme jinak – a kdo vypadá dokonale? S českými dějinami je to stejné, už se vylepšit nedají, ale můžeme je pochopit. K tomu musíme znát i nepříjemné věci.

Je nějaká historická epizoda, událost, která při přípravě knihy překvapila vás?
Překvapila mě právě šíře toho v uvozovkách normálního a civilního života. Ti lidé měli v podstatě možnost žít dál, v létě jít na koupaliště, pořádat výstavy, navštěvovat koncerty nejzářivějších hvězd, jako byl R. A. Dvorský nebo Sestry Allanovy. Na člověka musí zapůsobit i neuvěřitelně vymakaná německá organizovanost práce ve Škodovce i celém protektorátu. Ta gigantická výroba, která jela ještě v posledních dnech okupace. Co si budeme povídat, za ty výhody, platy a přídavkové lístky dělníci dělali, až se z nich kouřilo, to je celé. Ovšem v žádném případě nechci, aby období protektorátu vypadalo jako idyla.

Ale ani nechcete dělat z Čechů kolaboranty.
To je trochu problém. Odborní historici říkají, že hranice mezi dobrovolnou a vynucenou kolaborací je hrozně tenká a dá se těžko určit. Když se tudy prohnal například teror po atentátu na Heydricha, řadu lidí vystrašil a řadu ještě více přimkl k říši. O to více pak dělali, co se po nich chtělo, a když skončilo stanné právo a Němci dopadli parašutisty, pocítili úlevu. Mohli zase normálně žít.

Traumabody pro Brdy jsou blíž, kraj se domluvil s vojenskými lesy a statky

Z pohledu obyvatele válečné Plzně vypadá jinak i spojenecké bombardování Škodovky, jeho úspěchy i neúspěchy, značné civilní oběti…
Dnes o tom můžeme jen diskutovat. Byla válka, oběti civilistů byly obrovské i na dalších místech Evropy, třeba při invazi ve Francii. Ale kdo to má v hlavě srovnáno, ten po téhle knize snad už musí opustit tu komunistickou legendu, že nálet na Škodovku v roce 1945 byl zbytečný. Musíme si říct, že Škodovka vyráběla naplno do posledních dnů. V březnu 1945 vyrobila 178 stíhačů tanků, v dubnu ještě 55, a přitom 85 kilometrů od Plzně byla v Českém lese frontová linie a u ní americká armáda. Nevěděli, co je čeká ve vnitrozemí. Prohlašovat, že tehdy byl přece už konec války, je to nejhorší, co se může říct. To  víme my dnes, ale tehdy to nikdo netušil.

Vy ale i to bombardování vlastně vyvažujete údaji o posledním náletu, před kterým Spojenci poprvé varovali Čechy rádiem.
Ale zase to není jednoznačné. Pro Čechy bylo dobré, že se o něm dozvěděli předem, ale pro těch 2200 letců už ne. Po startu slyšeli vše z vysílání BBC, vyzradili, kam letí, a věděli, že Němci na ně budou čekat s protileteckou obranou. Čtyři sestřelené bombardéry spadly u Plzně.

Kdo by měl vaši knihu číst?
Bude zajímat zralou a starší generaci, lidi, jejichž otcové nebo dědové ve Škodovce pracovali a v té době žili. Měl by si ji přečíst každý, jak se říká, moderní člověk, kterého zajímá historie a chce znát i tu velmi kontroverzní. Šlo mi o to, aby mohli dobu pochopit komplexně. Člověk by měl být v obraze, aby věděl, jestli se náhodou něco, co už se stalo, zase nějak neopakuje, byť v jiné době a jiných souvislostech.