S sebou si berou brnění, šavle a meče, aby ostatním ukázali, jak se žilo před mnoha staletími, kdy se většina sporů řešila se zbraní v ruce. Martin Šefl je historický šermíř.

Co vás, Martine, k historickému šermování přivedlo?
Určitě to byly pohádky, na které jsem se jako kluk díval. Líbili se mi rytíři v brnění, meče, souboje, prostě všechno. Zvláštní je, že dějepis mě ve škole nikdy moc nebavil. Jenom ty souboje. Pak to trošku odeznělo, a když mi bylo patnáct, viděl jsem poprvé při nějakých letních slavnostech v Písku šermířské vystoupení. Strašně mě to nadchlo a hned po skončení akce jsem se šel toho největšího rytíře zeptat, co mám dělat, abych mohl také šermovat.

Co vám poradil?
Že si mám najít nějakou šermířskou skupinu ve svém okolí a zeptat se jich, jestli by mě neangažovali pro začátek třeba jako statistu…

Našel jste ji?
Já ji ani nehledal. Nevěděl jsem jak. Byl rok 1988, žádný internet, doma jsme neměli ani telefon. Všechno jsem vyprávěl mému kamarádu Davidu Lašákovi, ukázal jsem mu nějaké fotky a on prohlásil, že tohle zvládneme sami. Asi týden poté sebral svému otci v dílně všechny kovové podložky, začali jsme je stříhat a sestavovat z nich drátěnou košili.

Kolik jste jich spotřebovali?
Myslím, že tak nanejvýš sto, protože jsme skončili u límce (smích). Nenapadlo nás, jak strašlivě pracné to je a že něco takového nikdy vyrobit nedokážeme.

Takže jste šli a výzbroj si koupili?
To nešlo. Nebylo kde. David se seznámil s někým z tehdejší skupiny Harcíři a ten mu poradil, na koho se obrátit, protože tahle parta už pár let šermovala. Měli ale plný stav. Sice jsme se k nim nedostali, ale přibrali jsme k sobě další dva kamarády a začali trénovat první souboje. Za celkem asi patnáct set korun jsme pořídili čtyři vyřazené meče, dva štíty, přilbu a řemdih.

Co to je?
Taková ta železná koule s ostny na krátkém řetízku a dřevěné rukojeti. Třikrát jsem s ní máchl a jeli jsme k doktorovi, protože jsem se trefil přímo do Davidova kolene.

Další souboje už byly úspěšnější?
Šermujeme skoro dvacet let. Těch lehčích zranění už samozřejmě bylo moc, ale my nejsme parta, která by měla tři vystoupení týdně. Děláme tak dvě do měsíce, hlavně pro děti.

Jak to děláte, že si při vystoupení opravdu navzájem neuseknete hlavu?
Já bych asi začal tím, že historický šerm jako takový se rozděluje na sportovní, který je možné považovat v podstatě za bojový sport, a scénický, který děláme my. To znamená, že každá scéna má přesný popis průběhu a šermíři vždycky vědí, kam ten druhý udeří, aby mohl ránu vykrýt. Samozřejmě, že se stane, že meč třeba sklouzne a zastaví se až o tělo jiného šermíře, ale to už tak nějak k tomuhle koníčku patří. Meče jsou ale tupé, a tak to většinou končí jen modřinami nebo nanejvýš pár stehy.

Kde berete kostýmy na vaše vystoupení?
Davidova manželka vystudovala oděvní průmyslovku, takže nám hodně věcí dělá ona, výzbroj sháníme různě po burzách a na internetu. Štíty nám dělá jeden kamarád, který má zámečnickou dílnu, drátěné košile jsme koupili na inzerát. Teď ještě sháníme kanon nebo dělo.

Je šermování drahý koníček?
Úplně levné to samozřejmě není, ale na druhou stranu, brnění si nekupujete každý den. Za použitý meč dnes dáte zhruba dva tisíce korun, totéž stojí přilba. Něco to stojí, ale pořád je to levnější než hrát golf… (smích)

Jak dlouho budete ještě šermovat?
Dokud mi tu hlavu neuseknou! Znám skupiny historického šermu, kde vystupují i dědové hodně přes šedesát. To už je prostě životní styl.