Herec Bronislav Kotiš: Plzeň si teď užívám úplně jinak než dřív

Z angažmá odešel před rokem, od té doby je na volné noze. Na Plzeň ale nezanevřel a stále se sem vrací. A také natočil se Zdeňkem Troškou nový rodinný film Strašidla.

Je to rok, co jste odešel z Divadla J. K. Tyla, ale teď v prosinci skončila všechna představení, ve kterých jste dohrával. Co vám běželo hlavou, když byla jedna derniéra za druhou?
Zaplaťpánbůh. (smích)

Jak to?
Byl jsem rád, že ta dohoda byla taková, že jsem mohl dohrávat a nemusel jsem skončit ze dne na den, jak to bylo původně plánovaný. Je dobře, že to končí a něco zase začíná – ať už to bude pozitivní nebo negativní. Mně nepřirostl k srdci ten nový prostor, Nové divadlo podle mě není divadlo, takže loučení nebylo až tak hrozný. Bylo mi líto, že neuvidím některý lidi, který mám rád, ale život jde dál. Naše profese to obnáší. Že jsme najatý někdy někam, někdy vás odněkud někdo vyrazí nebo odejdete sám, to je jedno.

Říkáte, že něco končí a něco začíná. Co teď děláte, v čem hrajete?
V Praze v Divadle Broadway v Mýdlovém princi mám dvě role – manažera Boba, co provází hlavní postavu, a pak dřevorubce. Obě hraju rád. V muzikálu Mamma Mia! dělám Sama, pak v Karlíně v Addamsově rodině, v Polské krvi a Mam'zelle Nitouche.

Nabízí se samozřejmě otázka, jestli byste uvažoval o návratu, kdyby z DJKT přišla nabídka. Přece jenom šestnáct let je šestnáct let…
Byla to pro mě dobrá doba, co se týče rolí a všeho. Chtěl jsem si vyzkoušet být pryč z Prahy, pak jsem si tu hodně zvykl, mám tu pořád byt a vracím se sem vlastně pořád. Tím, že můžu vystupovat v Divadle Pluto, nechávám to tak, jak to je.

A kdyby přece jen přišla nabídka z DJKT?
Ta si myslím, že nepřijde. (smích)

close zoom_in Na kterou roli za těch šestnáct let v Plzni budete nejvíc vzpomínat? Která vám byla nejmilejší nebo možná pro vás nejzásadnější?
Tohle jsem nikdy neuměl říct a tahle neschopnost vypíchnout jen jednu roli mi zůstala. Ale jsou to takové zajímavé věci v životě. Nedávno jsem zabředl do filmů Federika Felliniho – podvědomě se asi vracím k představení Nine, které bylo podle mě ne hojně navštěvované, ale přesto ve mně něco zanechalo, nějaký pocit.

Které z představení DJKT, kde jste hrál, bylo divácky naopak nejúspěšnější?
Podle reakce diváků to bylo Miluji tě, ale, které režíroval Antonín Procházka. Ty salvy smíchu… Diváci byli k nezastavení, a když jsem se pak podíval z okna, smáli se ještě před barákem, když vycházeli z Komorního divadla. To bylo jedinečný. Většina věcí, které dělal Tonda Procházka v operetě, měly obrovský úspěch. Lidi se prostě chtějí bavit.

Zajdete si vy sám do divadla jako divák?
Když člověk dělá dlouho v tzv. provozním divadle a stane se tzv. provozním oblastním opereťákem a jde z role do role, nemá na nic čas. A tím, že nemá čas, si najednou říká: Mám volný večer, jsem rád a nikam nejdu. Proto jsem taky za celou dobu, co jsem byl v Plzni, byl snad jen jednou nebo dvakrát v Divadle Dialog. Ale všechno, co jsem tam viděl, mi utkvělo, to si pamatuju. Že jsem byl zničenej z toho, že takzvaně amatérští lidi dělají snad daleko profesionálnější divadlo než my. Možná proto jsem tam pak nechodil. (smích) Ještě jsem nenavštívil, a to mě mrzí moc, loutkové Divadlo Alfa. Byl jsem tam jako moderátor, taky jsme v tom prostoru hráli s Vilémem Dubničkou, ale potom, co to změnili na moderní divadlo a už to tam není dřevěný, ale celý takový plechový, už se mi tam zase taky nechce. Najednou to není to teplý a přívětivý, podle mě má loutkový divadlo vonět dřevem.

Byla jsem na derniérách Divotvorného hrnce i Spamalotu a vždy to byl ohromný úspěch – několik opon, obrovský potlesk. Vnímal jste, že je to možná naposled, co vás plzeňský divák může na těchto prknech vidět?
Uvědomil jsem si to na Spamalotu, když řekl Unťas (Jiří Untermüller – herec, pozn. red.) moje jméno a najednou byl spontánní šílenej potlesk, kterej nekončil. Myslím, že to překvapilo i Unťase. Tak to jsem nevěděl, co mám dělat, protože jsem to nečekal. V tom momentě jsem si uvědomil, že tam existuje nějaká nit, která asi něco zanechala. A bylo mi líto, že nemůžu lidem poděkovat nějak veřejně.

Můžete teď…
Všem divákům, kteří na mě chodili a měli mě rádi, děkuju za podporu. Každého interpreta, ať je to Marlon Brando nebo Uršula Kluková, (smích) potěší, když je plnej barák a tleská vysloveně jenom jemu. To bych musel bejt úplně na hlavu padlej, aby mě to nepotěšilo… Takže jsem se samozřejmě čepejřil a šel jsem z divadla nafoukaně a nikoho jsem nezdravil. (smích)

close zoom_in Myslíte, že se na plzeňské jeviště někdy vrátíte?
Myslím, že mě současné vedení už neosloví.

Mám spíš na mysli třeba zájezdová představení…
No, to já asi nebudu v takovým projektu. Nevím, to se uvidí. Možná nebudu dělat tu profesi vůbec…

Kromě divadelních rolí jste loni na podzim točil nový film Strašidla se Zdeňkem Troškou…
To bylo krásný, protože už jsem byl na volný noze a nemusel jsem řešit, kam smím a nesmím, takže jsem si to vysloveně užíval. Ta svoboda najednou… to je něco neskutečnýho. Sice za ni člověk občas krutě platí, ale i tak je to ohromný. Připadal jsem si jako hvězda, protože pro mě jezdil filmovej auťák málem až do kuchyně. (smích) Oni člověka úplně obalamutěj. To si najednou připadáš, že jsi obrovskej umělec. Přijedeš na plac a hned, jestli nechceš čajíček. Pojď, nejdřív se nasnídej. No, počkej, my ti musíme udělat hlavu. Tak víš co? My ti tu snídani přineseme do maskérskýho autobusu a tam ti to budeme dávat do pusinky. (smích) To je obrovsky příjemný a ještě k tomu Zdeněk vytvoří tak domáckou atmosféru, že máte pocit, že ho znáte odmalička. Jako kdyby to byl váš otec.

Hrajete hejkala Huga. Jak byste ho charakterizoval?
Strašně uječenej. Strašná citlivka chlap. Když mu odejde žena, tak se málem rozbrečí… (smích) Já ale nechci moc prozrazovat.

A co hejkání? Trénoval jste nějak před natáčením?
Ano, v Divadle Pluto mi pan herec z pražského Činoherního klubu, tuším, že se jmenuje Pavel Kikinčuk, poradil systém výhrků. Ale režisér Troška mi to zakázal, že se to nedá poslouchat, a prý ho tam včlení dodatečně ve studiu. (smích)

Když se točily Babovřesky, byli jste tam celá plzeňská parta – možná deset lidí z Divadla Pluto. Ale pro Strašidla už si Zdeněk Troška vytáhl jen vás…
Já byl hrozně překvapenej, protože Zdeněk říkal, že další film bude točit s úplně jinými lidmi, že nechce nikoho z Babovřesk. Říkal jsem si, že mám s filmem zase na dvacet let utrum. Pak přijeli do Pluta a říkali mi: Hele, vypadá to, že s náma budeš dělat. No, tak jsem si řekl: Jo, to znám. To jsem slyšel už tolikrát, že… Ale stalo se že jo.

close zoom_in Takže jste si pak kvůli roli nechal narůst vlasy…
Vlasy i fousy. Teď bych tak nejradši chodil pořád, aby mě nikdo nepoznal. (smích) Vyhovuje mi schovat se za ty vlasy. Hlavně když je ještě mám… (smích) Tak bych si to ještě naposledy rok dva užil a pak bych to sejmul a vypadal jako manažer. (smích) Když jsem přicházel do Plzně, dělal jsem Jesus Christ Superstar a měl jsem díky tomu dlouhý vlasy. A teď, když jsem odcházel, jsem je měl zase dlouhý. Tak jsem si říkal, že je bezvadný, že se to takhle zakončilo. Akorát že předtím byly ty vlasy blonďatý a teď jsou šedivý. Ale na černobílé fotce je ten rozdíl takřka neznatelný. (smích)

Jaké máte plány na rok 2016?
Plány nemám, respektive nechci moc prozrazovat. Možná budu dělat ještě něco v Divadle Broadway a určitě budu dělat s Kubou Zindulkou v Divadle Dialog v Plzni hezkou hru jen o dvou lidech. Jmenuje se Výchova slečny Rity. Budu to dělat taky proto, že se jmenujou SPODINA. To se mi líbí a říkal jsem si, že tam patřím. (smích) 
(SPODINA = SPolek DIvadelních NAdšenců, pozn. red.)

Pendlujete tedy mezi Plzní a Prahou. Jak se změnila Plzeň za těch dvacet let, co tu jste?
Pendluju a je to zajímavej pocit, když už tu nejsem jako zaměstnanec. Plzeň si pocitově užívám úplně jinak než předtím. Vnějškově to je obrovská změna. Připadá mi, že je to čím dál přívětivější město pro žití. Jenom je škoda, že neudělali hezčí divadlo a taky ho neudělali na hezčím místě. Plzeňáci a všichni ze západních Čech by si to zasloužili.

Co novoroční předsevzetí, dáváte si nějaká?
Dávám si je v jedný minutě a v druhý je hned poruším. (smích) Dávám si je z principu, že když si je dávají ostatní lidi, tak já taky. Chci zapadnout. (smích) Letos jsem si dal předsevzetí, že zhubnu a že budu trochu cvičit… s malíčkem levé ruky. Tak snad zhubne… (smích)

A co osobní život? Neplánujete se usadit, třeba i v Plzni?
Je to paradox, ale ani teď nemám na osobní život čas, lítám mezi Prahou a Plzní. Nutí mě k tomu tržní hospodářství.