Tu první z rukou hejtmana Petra Zimmermanna převzala Jindřiška Šašková. Diplom ale nepatřil jí – in memoriam ho získal manžel Jiří. Na cenu jej navrhl Miroslav Svoboda, ředitel třemošenského Domu Exodus a blízký spolupracovník oceněného z doby před rokem ´89. Šašek v roce 1978 podepsal Chartu 77. Coby signatáři Charty mu byl ovšem rok nato odebrán invalidní důchod, který pobíral po prodělaném infarktu. Další srdeční příhoda jej stihla v roce 1981, kdy mu byla invalidní renta opět vrácena. Z důchodu pak podporoval samizdatovou činnost, organizoval přednášky a porady disidentů, zasílal zprávy a komentáře do rádia Svobodná Evropa. Výslechy a dvoudenní zavírání do cel předběžného zadržení se na jeho zdraví podepsaly. V roce 1990 prodělal třetí infarkt, jemuž 21. listopadu podlehl. „Je to ocenění za všechny jeho zásluhy,“ říkala se slzami v očích manželka Jindřiška. Má už prý i připravené místo, kde se bude diplom vyjímat.

Václava Ptáka na ocenění navrhla plzeňská pobočka Konfederace politických vězňů. Pták byl za totality zatčen a pro rozvracení republiky odsouzen Krajským soudem v Plzni k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku. Výkon trestu mu nedovolil dostudovat vysokou školu. V roce 1968 se stal členem klubu K231, který sdružoval lidi uvězněné komunisty. V Plzni pomáhal dalšímu známému politickému vězni Luboši Hruškovi při tvorbě Meditační zahrady. S mírným úsměvem včera muž přiznal, že ocenění není první. „Nechci se ale nijak chlubit,“ poznamenal skromně. „Vystavené je nikde nemám, představte si. Jsou všechna jen tak založená a založím i tohle, což neznamená, že si ho nevážím, naopak,“ podotkl.

Jaroslavu Mossoczyovou, která byla třetí oceněnou, dobře znají především lidé na vozíčcích. Je místopředsedkyní Vozíčkářů Plzeňska a nominovala ji Irena Kastnerová, její spolupracovnice z Diecézní charity Plzeň. Mossoczyová pracuje přes patnáct let jako dobrovolnice v organizaci západočeských vozíčkářů i v charitě. To, že je už deset let v důchodu, jí nebrání, aby se jako koordinátorka osobní péče pro těžce tělesně postižené starala o dvacítku klientů. „Z ceny jsem byla úplně v šoku. Myslím, že to, co dělám, není ani statečnost nebo obětavost. Pro mě je to smysl života. Jsem v důchodu, mám hodně volného času. Potřebovala jsem ho nějak naplnit,“ svěřila se.