Jaká byla cesta od matematického statistika k biskupovi?
Člověk je při svých rozhodováních a zvláště při rozhodování o kněžském povolání ovlivněn dobrými příklady, lidí, kteří touto cestou šli. Platilo to i u mě. Když mi bylo tak deset, dvanáct, byli v Třešti, kde jsem se narodil, výborní kněží. Ani v době komunistického pronásledování se nebáli. To mě oslovilo. Už v té době jsem chtěl být knězem. V pubertě jsem toto rozhodnutí odkládal. Vzpomínám si, že se mě tatínek před maturitou ptal, jestli chci být knězem, řekl jsem že ne. V té době jsem chtěl být jaderným fyzikem. Věděl jsem ale, že jako věřící a syn živnostníka nemám šanci.

Dostal se na matematicko – fyzikální fakultu na matematickou statistiku.

To šlo bez potíží?
Ne tak docela. Tatínek tenkrát psal prezidentu Zápotockému, zda by mi studium nepovolil. Dovolení mi nakonec přišlo i díky tomu, že jsem měl dobré výsledky z matematické olympiády. Podmínka byla, že nesmím učit. To jsem stejně nechtěl. Velice brzy zakotvil v Týnském kostele v Praze. Chodil jsem tam každý den, tam se to povolání kněze oživilo. A tehdy jsem se vrátil k myšlence stát se knězem.

Jde dohromady tak exaktní věda jako matematika s vírou?
Matematika i fyzika mě vždycky bavila a baví dodnes. S vírou si nijak neodporují, naopak. Jsou to dva různé způsoby poznání. První je založen na pozorování a zkušenosti . Je nám schopný odkrýt to, že svět a jeho fungování jsme nevymysleli. Ukazuje nám, že za vším stojí nějaká vyšší inteligence, jak říkal Aristoteles, prvotní nehybný hybatel. Druhý na ten první způsob navazuje a je založen na víře ve svědectví těch, kterým to sdělil zvláštním způsobem Bůh a ti to zachytili písemně do Bible. Věřících studentů na statistice navíc bylo více. Mimochodem moje bývalá sekretářka, která teď působí v Římě studovala jadernou fyziku, generální vikář zase geofyziku. Takže se to vůbec nevylučuje. Není to neobvyklé.

Vedli vás ke křesťanství už vaši rodiče?
Ano. Pocházím z věřící rodiny. To byl ten prvotní impuls. Ale když se člověk blíží dospělosti, musí si sám rozhodnout, zda bude věřit dál či ne. Zároveň jsem ale měl v rodině i vědecký základ. Můj strýc byl docentem statistiky na epidemiologii ve výzkumném ústavu a na Lékařské fakultě. Jako začínajícíjho studenta mě seznámil s tímto oborem. Zaujalo mě to. Nicméně, kněžství nakonec zvítězilo. Tam jsem člověku blíže.

Pomáhá vám nějak vaše technické vzdělání ve vaší práci?
Znalosti, které člověk při studiu získá, jsou velice důležité. Strategické plánování, rozhodování, hledání optimálních řešení. To jsou věci, které využívám velmi často. Díky tomu dokážu najít správný směr, kterým se mají věci ubírat a jak mají po sobě následovat. Systémové myšlení je užitečné. Technika mi byla vždy blízká. Vyrůstal jsem v truhlářství. Od mládí jsem stavěl lodě, modely letadel. Postavil jsem si i svou plachetnici, na které jsem jezdil. Něco opravit mi nedělá problémy. Když jsem byl na faře ve Františkových Lázních, kde se dělaly rekonstrukce far a kostelů, byl tam elektrikář, který mě učil i základy tohoto oboru, takže jednodušší věci jsem schopen sám vyřešit.

Pozice duchovního je spojena s řadou omezení. Jedním z nich je celibát. Je těžké se s tím vyrovnat?
Celibát je pozitivní z několika pohledů. Tak především, můj životní partner není člověk ale Bůh, což je partner ideální. A to je velká výhoda. To člověk velmi často ocení, že se nemusíte s nikým dohadovat (smích). A když už tak vedete spor jedině sám se sebou. Druhá věc je, že při náročnosti mého povolání si nedovedu představit, že bych měl ještě rodinu, které bych se měl věnovat, což by byla samozřejmě povinnost. Nějaký soukromý život vlastně neexistuje. V práci jsem od rána do večera, sedm dní v týdnu. V sobotu a neděli, kdy lidé odpočívají, mám většinou nejnáročnější program. To jsou roviny, kdy vnímám, jak je to logické, že v západní církvi celibát existuje. Ale samozřejmě východní křesťané celibát pro kněze nemají, pouze pro biskupy. A také to funguje. I to má své výhody. Když duchovní žije v nějakém městečku se svou rodinu, může dávat ostatním dobrý příklad. Problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy jeho manželství harmonické není. O to je to větší riziko.

Byl jste někdy zamilovaný?
Samozřejmě. to patří k životu. Ke zralosti rozhodnutí stát se knězem, patří i to, že jste byl někdy zamilovaný a víte tedy, čeho se vzdáváte. Kdyby tohle duchovního zaskočilo, až teprve, když už je vázán kněžským slibem, bylo by to špatné. Musí mít na začátku jasno, čeho se vzdává, aby se toho mohl vzdát dobrovolně a vědomě. Jsou dobří kněží, kteří kdysi byli zamilovaní a uvažovali o svatbě. Každý se musí rozhodnout mezi tím, zda si zvolí duchovní cestu a s tou je u nás spojen celibát. Nebo manželství. Ani jedno není méně nebo více.

Nezalitoval jste někdy svého rozhodnutí?
Věříte, že ne? A o to jde. Když tohle člověk vezme, a je to Boží vůle, pak je to správné.

Jaké jsou další povinnosti duchovních?
Máme zakázáno podnikat. Diecéze za duchovního odpovídá. Kdyby se dostal do dluhů, byl by z toho problém. Duchovním je také zakázáno přijmout veřejné funkce, které se podílejí na výkonu světské moci. Bez dovolení svého ordináře nepřijímáme správu majetku, který nepatří duchovním osobám ani světské úřady s nimiž je spojena povinnost vyúčtování. Je zakázáno ručení, i když se týká jejich majetku.

Smíte být aktivními členy politických stran?
Ne. Pokud to podle příslušného církevního představeného nevyžaduje ochrana práv církve nebo podpora veřejného prospěchu.

Kolik času denně věnujete modlitbám?
Modlitby řádově obnáší tak dvě hodiny denně. Jsou ale zapotřebí. Člověk musí někde nabrat síly. Kdyžn duchovní osoba modlitbu šidí, může se to dříve či později projevit, že skončí, protože nebude mít dostatek síly.

Patří mezi povinnosti také slušné oblékání?
Určitě. Ale ne vždy to kněží dodržují. Někteří chodí s prominutím jako vandráci. Když jde o společenskou záležitost, jsem do běla rozžhaven, když tam kněží přijdou ve svetru a džínách. To je společensky neúnosné. Je z toho vidět, že ten hoch nedokáže rozlišit, kde se jak má chovat. Tady se možná někdy projevuje i ten celibát. Možná mu chybí žena, která by mu řekla, co si má obléci. Na druhé straně, když půjde třeba někam mezi mládež, je to něco jiného. Když dorazí v kněžském oděvu, vytvoří se určitá bariéra. Když tam nepůjde v potrhaných džínách a v tričku s potiskem, bude vypadat jako z jiného světa (smích). Pro to je potřeba mít cit.

Máte vy ve své šatníku džíny nebo trika?
To víte, že ano. Když jsme na dovolené s ostatními biskupy, chodíme právě takhle. A doma v nich chodím také. Ale když jsem v kanceláři nemohu být ve svetru. Každou chvíli přichází nějaká návštěva, takže by to nebylo vhodné.

V souvislosti s křesťanskou církví je několik kontroverzních témat, o kterých se stále diskutuje. Jaký je například váš názor na potraty?
Co se týče morálních věcí člověk není ten, kdo by mohl rozhodovat. Církev dbá na to aby se dodržovaly Boží zákony, desatero. Obecně platí, že život se má chránit od jeho počátku až do konce. Proto potrat i eutanázie je něco, co je s církví neslučitelné. Znám argumenty, jako je například ten, že žena má právo na své tělo. To je jistě pravda. Ale s životem, který v ní vzniká, je to něco jiného.

Ale co případy, kdy žena otěhotní po znásilnění, nebo je její život těhotenstvím ohrožen?
To jsou samozřejmě mimořádné až extrémní situace. Ale pokud je žena znásilněna a měla by proto zábrany dítě přijmout, není problém jej dát k adopci. Dnes je mnoho rodin, které si to dítě rády vezmou, protože neplodnost je teď velkým problémem. Pořád bude lepší, když bude mít dítě jiné rodiče, než když nebude vůbec. Další věc je samozřejmě zdravotní hledisko. Když je ohrožen život matky. Ale i tam jsou případy hrdinství, kdy matka řekla: ´Chci aby dítě žilo, bez ohledu na to, co bude se mnou. Ale to jsou věci, které se musí posuzovat podle konkrétní situace.

A co se týče antikoncepce a používání kondomů?
Existuje přece přirozená antikoncepce. To je věc, která funguje. Samozřejmě, že to chce více ovládání a méně svobody, ovšem uvědomme si, odkdy začal pokles porodnosti. Od doby, kdy byla legalizována antikoncepce. Jakmile se to vzalo jako normální, začíná Evropa vymírat. Když si tohle uvědomíte, jasně poznáte, co je dobře a co špatně. A to je čistě pohled statistika. A kondomy? Tam je otázka nakolik opravdu chrání. Psychologický efekt je ten, že místo aby byl člověk věrný manželce manželovi, což je nejlepší ochrana proti nákaze, tak si vezme ochranu a myslí, že je to v pořádku.

Ale v Africe je AIDS obrovským problémem a tam je situace úplně odlišná od té evropské.
No ono v těch našich poměrech už je to bohužel podobné jako tam. A to zase kvůli té antikoncepci, protože spoléháme na to, že se to tím zachrání a nic se nestane. Není dobré říkat tam je to něco jiného, tam se s tím nedá nic dělat. Člověk je vždycky schopen se nechat vychovat a k tomu potřebuje silný duchovní náboj. A to je křesťanství. Nakonec islám také. Ovšem tam je to mnohem tvrdší, cizoložství ženy tam skončí i ukamenováním. To je samozřejmě hrozné a absurdní. Když se ale budeme spoléhat na kondomy, to nás nezachrání. Je třeba zdrženlivost, ta spolehlivě chrání. Proč se HIV objevilo? Protože se oslabily morální zásady. Když zásady odbouráme, jde to proti člověku a vůbec proti budoucnosti lidského rodu. Evropa od těchto zásad ustoupila a jde vstříc svému vymření. Může to skončit i tak, že brzy tu místo křesťanství bude islám.

Jezdíte někdy do svého rodiště? Máte tam někoho ze své rodiny?
Samozřejmě. Naposledy jsem tam byl ve středu. Předávali mi tam čestné občanství v místě, kde jsem v mládí chodil do hudební školy. Bylo to hezké. Stále tam máme rodný dům. který patří mému bratrovi. V Třešti žije i bratranec, který pracuje jako truhlář. Dělal vlastně všechen nábytek, který tady v kanceláři mám. Od něj pochází také vybavení Arcibiskupského paláce v Praze.

Jsou mezi vašimi přáteli i lidé, kteří v Boha nevěří?
Nejen mezi přáteli ale i v příbuzenstvu. Například mé dvě sestřenice věřící nejsou. V žádném případě to není tak, že bych si těchto lidí nevážil. Jsou to lidé hodnotní a někteří z nich jsou lepší než někteří křesťané. Často se divím, jak jsou tito lidé dobří a šlechetní.

Jaké je to být biskupem v jednom z nejateističtějších krajů jedné z nejateističtějších zemí celé Evropy?
Začal bych s tím, jaké to je být biskupem. Je to strašně vážná a náročná pozice. Stále jsem si na ni ani za ta léta nezvykl. A myslím, že je to dobře, protože na to by si člověk asi moc zvykat neměl. A působení v plzeňské diecézi je samozřejmě náročné. Když si vezmu třeba Třešť a Moravu vůbec, tam je to něco úplně jiného. Kolik je tam věřících v jednom okrese, je u nás v celé diecézi. Ale myslím si, že situace se lepší. V posledních dvaceti letech se přes nás přehnala vlna liberalismu a subjektivní morálky. Teď najednou mnozí lidé zjistili, že to, že se ženou za hmotnými statky, je neuspokojuje a hledají něco jiného. A těch je dnes hodně, i v našem regionu. Kdo je spokojený a nic nehledá, s tím nic neuděláte. V opačném případě jde jen o to jak člověka nasměrovat na tu správnou cestu. To je jeden z úkolů církve.

V současné době je stále více lidí bez práce. Ocitají se tak ve složité situaci. Nepřináší vám ekonomická krize nové věřící?
Nemyslím si, že to tak vždy působí. Ti lidé pak mají spoustu jiných starostí. Není to tak, že by lidé kvůli krizi chodili více do kostela. Ale přeci jen k nějakému poznání je to může vést. Protože člověku ke štěstí nestačí jen to ´, že má všechno. Vidí, jak je ta hmotná zajištěnost křehká a nejistá. Ti lidé zjistí, že potřebují k životu víc. Něco, co pomůže i takové situace překlenout.

Může být pokřtěn i dospělý člověk?
Jistě, v jakémkoliv věku. Člověk může být pokřtěn kdykoli. A takových lidí je čím dál víc. Člověk se na to ale musí připravit. Příprava může trvat rok, rok a půl, podle potřeby. než člověk k víře dozraje. Nejde jen o to něco vědět, ale hlavně uvěřit a přijmout křesťanské hodnoty. Na začátku adventu jsou přijati do katechumenátu. Na začátku postu je pak přijímám jako kandidáty křtu. Při přípravě procházejí různými liturgickými obřady. O Velikonocích, na Bílou sobotu večer jsou pokřtěni. Každý rok jen tady v katedrále je to tak deset dvacet lidí a v celé diecézi kolem sedmdesáti.

Kardinál Vlk brzy ve své funkci skončí. Objevují se spekulace, že nahradit jej můžete právě vy.
Je pravda, že se to říká, ale myslím, že to není až tak vážné. Není totiž rozumné aby do Prahy přišel člověk, který má před sebou pět let a pak důchod. V pětasedmdesáti musím podle kodexu svůj úřad předat. Navíc myslím, že je spousta duchovních, kteří jsou pro funkci kardinála vhodnější. Není to vůbec jednoduché. Nejsem taková rázná povaha, abych dokázal bouchnout do stolu.

Nicméně, kdyby vás papež jmenoval, můžete to odmítnout?
Když si mě v roce 1990 zavolal biskup Liška a řekl mi, že mě chce Svatý otec jmenovat pomocným biskupem pražským, vyděsil jsem se. Řekl jsem „Můžu říct ne?“ Odpověděl mi: „Můžete, ale Svatému otci se to nedělá.“ Pokud to bude vůle papeže, tak není možné to nepřijmout. Ale doufám, že to tak nebude.

Zmínil jste, že za pět let ve funkci skončíte. Máte už nějaké plány, co budete dělat potom?
Nevím. Záleží na mém nástupci. On bude ten hlavní. A já se rozhodnu podle toho, co on bude chtít. Pokud mě požádá, abych zůstal tady, udělám to. Ale osobně bych raději odešel do nějakého menšího města na faru a působil tam jako kněz. Ale už jsem se naučil, že nemá cenu dělat nějaké dlouhodobé plány. Jak se říká: Člověk míní a Bůh mění. Když jsem se stal knězem, také by mě ani ve snu nenapadlo, že v sedmdesáti budu biskupem.