Teta, teta, teta! Vítá mě dvouletý Toníček hned jak otevřu dveře do jídelny Šnečka. Sem se dostanou děti, které to za jejich krátký život neměly vůbec lehké. Mnohdy si prošly skutečným peklem, z něhož mají šrámy na duši a někdy i na těle. Celé dopoledne budu pomáhat tetám sestřičkám s péčí o dětičky, pro které je lepší, že nejsou doma. V naší skupině je pět dětí ve věku okolo dvou let. Docela se těším, jedno dítě doma mám, takže to snad bude pohoda.

Vyfasuji meruňkovou halenku a rázem se z návštěvy stává teta na krmení, která se snaží, aby děti měly aspoň o něco víc jídla v sobě než na tričku, na stole a na zemi. Daří se mi to jen částečně, piškoty a čokoládové kuličky k svačině byly sice bez práce, zato mrkvička se šťávou je prostě úplně všude. Na druhou stranu děti jí všechno bez protestů.

Když utřeme děti, stůl podlahu i zeď, chvilinku si pohrajeme. Hračky nikoho moc nezajímají, bafat na mě za závěsem je totiž daleko zábavnější. Kdo by si tedy hrál s nudnými mašinkami, když je tu částečná šance, že se záclonu podaří strhnout? Super zábavu proto dětem zakážeme, a jde se na procházku ven se slibem, že tam určitě bude pejsek.

V předsíňce se k nám připojí děti z další skupinky s jejich tetou, a až všechny nožičky obujeme, vyrážíme. Ověšené malými neposedy ze všech stran, posloucháme celou cestu především tříletého Rosťu, který pusu zavřít nejspíš nedokáže. Komentuje všechny a všechno. „Dobrý den, babičko,“ zdraví svým zvučným hláskem starší paní a překvapí mě, jak krásně to ´er´ vyslovuje. Babička mu povídá, že pejska dneska nemá, že spí doma. S tolika malinkými, v podstatě skoro stejně starými dětmi, nemůžete dělat takové vylomeniny jako s jedním. S Lucinkou sice děláme chvíli žabáky, když se ale ostatní otáčejí, musíme přestat. „Teto, teto, já chci taky,“ ozývá se z průvodu. Nejsem ale chobotnice, a všechny najednou nezabavím. Nakonec jsem ráda, že jdou hezky za ruku a neutíkají každý na jinou stranu.

Po návratu z procházky se podává oběd, děti se převléknou, jdou hromadně na záchod zkusit udělat bobana a pak si odpočinou v postýlkách. Tety, které se o ně starají, nemají pro sebe ani vteřinu, a přitom se s dětmi ani nestihnou pořádně pomazlit. věnovat se každému zvlášť delší dobu prostě nejde. Užívám si to alespoň já, protože tu jsem vlastně navíc a nehoní mě jiná práce. Odcházím a ani se s dětmi neloučím, jen zamávám. Ne, že by začaly brečet, na odchody tet jsou docela zvyklé, ale já bych to asi se suchým okem neustála.