Občanské sdružení Klášter Chotěšov sem veterány pozvalo už potřetí, přičemž někteří neváhali absolvovat i sedmisetkilometrovou cestu, aby se setkali se svými bývalými kolegy.

„Pan Vladislav Bednár tu sloužil v letech 1966 až 1968 a momentálně žije v Černém Poli u Zemplínské Šíravy na východním Slovensku. Ani on ale na letošním setkání nechybí,” pochlubila se Deníku předsedkyně sdružení Helena Krausová s tím, že hned prvního setkání před pěti lety se zúčastnilo 56 bývalých vojáků a jejich počet od té doby stále stoupá. „Když jsme sraz zorganizovali poprvé, přijel mezi nás i bývalý voják, který tu sloužil v roce 1948 a pamatoval ještě řádové sestry pracující v části kláštera jako ošetřovatelky starých a nemocných,“ vzpomínala Krausová.

První účastníci setkání se na nádvoří chotěšovského kláštera začali scházet už po deváté ráno. Během dopoledne absolvovali přednášku o činnosti aktivních záloh české armády a po společném focení a obědu servírovaného z vojenské polní kuchyně byl čas na prohlídky kláštera a volnou zábavu. Muži hledali místa, kde měli svoji ložnici, kde byla kuchyně, tělocvična nebo takzvaný „buzerplac“, kolovaly staré fotografie, vyměňovaly se adresy a vzpomínalo na veselé příhody i dávné lásky.

„Sloužil jsem tu v letech 1969 až 1971 jako řidič,“ vzpomínal Ladislav Běl z Horní Lukavice . „Na vojně jsem jezdil s radiovozem a postupně jsem prošel posádkami v Dobřanech, na Křížovém vrchu a v Chotěšově. Tady byly především sklady, jezdil jsem sem pro materiál, a když bylo třeba, tak taky k lékaři, protože v bývalém klášteře sídlili posádkoví doktoři,“ vysvětloval s tím, že skladové prostory sloužily posádkám ze zhruba patnáctikilometrového okruhu.

Na sraz dorazil Běl na historickém vojenském motocyklu M-72 z roku 1957. „Tahle motorka je vlastně ruskou kopií německého motocyklu BMW R-71,“ představoval nádherně zrestaurovaný stroj Běl. „Co já vím, vyráběl se pod několika názvy od druhé světové války bezmála dvacet let a snad ještě dnes ho dělají někde v Číně,“ uzavřel s tím, že pokud to bude alespoň trochu možné, rád se zúčastní i příštího setkání. „Pokaždé na mě dýchne taková neopakovatelná nostalgie, je to prostě nádhera setkat se po letech s těmi, s kterými jste před bezmála čtyřiceti lety pochodovali po buzerplace,“ zasnil se bývalý voják.