Co vůbec říkáte davům lidí, které teď na hřbitovy směřují?
I když mohou se svíčkami a věnci chodit na své zesnulé vzpomínat po celý rok, Dušičky, tedy takové společné připomenutí, svědčí hlavně těm, kteří by nešli nikdy. Pomáhají také zmínky v médiích, jen je škoda, že se do zpráv nevejde víc, než jen kontroly a upozornění na zloděje u hřbitovů. Přitom lidé potřebují smysl těchto dní připomenout.
Spousta lidí také neví, že Dušičky není oficiální název svátku.
Správně jde o Památku zemřelých. Zajímavé je to také s datem svátku. Prvního listopadu slaví církev Slavnost Všech svatých – lidí, kteří nejsou jmenovitě uvedeni v kalendáři. Památka zemřelých, slavená už několik staletí o den později, se však mezi lidmi uchytila mnohem lépe.
Není to přežitek nosit věnce a zapalovat svíčky?
Lásku si projevujeme kromě komunikace také hmotnými věcmi. Lidé si dávají květiny nebo jiné dárky, starají se o své blízké tím, že jim budují domy, pořizují oblečení nebo jídlo. Láska se zkrátka potřebuje vtělit, třeba právě do svíček, věnců i našich kroků na hřbitov.
 
Jsou lidé, kteří na hřbitov o svátku nejdou, v něčem horší než ostatní?
Určitě ne, není to povinnost a tito lidé nejsou o nic horší nebo méně duchovní než ostatní. Není dobré říkat: Když nepůjdeš na hřbitov zapálit svíčku, jsi nevděčník ke svým rodičům a bezbožný člověk. Takovéto smýšlení může jen zastínit správný smysl těchto dní. Použiji–li hrubší slovník – žádná svíčka mrtvého nezahřeje a nikoho z pekla nevytáhne. Ale naše láska jim prospět může – a to mrtvým i živým.