VYBRAT REGION
Zavřít mapu

FOTOGALERIE: Expedici zastavil výstřel z pistole

Plzeň, Venezuela - Pistole u hlavy a kulky létající kolem uší. Přesně tak skončila expedice dokumentaristy Martina Kolaji a fotografa Karla Šťovíčka, kteří chtěli projít Jižní Ameriku po stopách svérázného cestovatele Enriqua Stanka Vráze.

19.1.2009 1
SDÍLEJ:

Filmování na OrinokuFoto: Archiv Martina Kolaji a Karla Šťovíčka

Jejich dokumentární cestu, která začala v listopadu v Plzni a měla trvat až do května, ukončili ozbrojeným přepadením dva mladí Venezuelané ve městě Bolívar na břehu legendární řeky Orinoko.

„Stalo se to na silvestra, šli jsme se projít po městě. Když jsme se vraceli do hotelu, na rohu ulice se objevili dva mladíci s pistolemi,“ líčí Plzeňan Martin Kolaja. Podle jeho slov přiložil jeden z gaunerů Karlu Štovíčkovi k hlavě pistoli a druhý vystřelil do vzduchu. Na víc už prý Češi raději nečekali a vydali lupičům profesionální kameru, fotoaparát, pasy i peníze. Po peripetiích s venezuelskou policií, která na silvestra nefunguje a nalezenou nábojnici z pistole zřejmě „pro jistotu“ vyhazuje do koše, získali alespoň potvrzení o ukradených pasech. Díky němu pak v hlavním městě Caracasu i nové pasy. A za poslední peníze, které měli schované v hotelu, se dostali zpět do Čech. Přesto svůj sen o cestě po Jižní Americe nevzdávají. „Pokud se nám podaří sehnat sponzora, který by nám pomohl s novým vybavením, určitě vyjedeme znovu,“ říká Martin Kolaja.

Podle mluvčího Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) Tomio Okamury jsou venezuelská města zařazena mezi méně bezpečné destinace. „Stejně hrozí přepadení třeba ve větších městech v Kolumbii,“ vysvětluje Okamura. Bezpečné je to prý naopak třeba v oblíbené venezuelské destinaci na ostrově Isla Margarita. Do Venezuely vyjely podle statistiky AČCKA v loňském roce čtyři tisícovky českých turistů. A jak se okradení při návštěvě exotických zemí co nejlépe vyhnout? „Rozhodně nenechávat v kapse peněženku. Obrys na kalhotách ji zloději prozradí. Raději peníze rozložit po bankovkách do více kapes. Také hodinky je nejlepší vyměnit za plastové a na cesty nebrat žádné drahé předměty,“ dodává Okamura.

Cestovatelé: Do Jižní Ameriky se vrátíme!

Expedice dvou nadšenců, kteří se z Plzně vydali po stopách svérázného českého cestovatele Enriqua Stanka Vráze prozatím skončila přepadením. Třicátého prosince ještě poslali z Venezuely – země stolových hor a vodopádů – přání k novému roku všem čtenářům našeho deníku a na silvestra je s pistolemi v rukou přepadli a okradli místní lupiči. Přesto to dokumentarista Martin Kolaja a fotograf Karel Šťovíček nevzdávají. Chtějí svoji cestu, ze které má v vzniknout mimo jiné i film ukazující, jak se místa, která Vráz navštívil před sto lety změnila, dokončit. Jediné co jim chybí jsou peníze na nové vybavení. A tak hledají sponzory. Ti mohou získat kontakt buďto na webových stránkách www.napricamerikou.cz nebo mohou kontaktovat Martina Kolaju na telefonním čísle 737 608 594. „Budeme všem, kteří se nám rozhodnou pomoci, moc vděčni,“ říká Kolaja. Ale teď nechme promluvit cestovatele, který přepadení i vše co tomu předcházelo podrobně popisuje:

Silvestrovské oslavy po Venezuelsku

Na silvestra kolem osmnácté hodiny jdeme na průzkum. Chceme najít vhodné místo, kde strávit půlnoční oslavu. Vyrážíme na východ po calle Orinoko – orinockém nábřeží. Kromě všudypřítomného „bordelu“ na zemi se to tady moc nezměnilo Naše domněnka že zde budou nějaké stánky, lidé a oslavy Nového roku se nepotvrzuje. Natáčím záběry zapadajícího slunce nad Orinokem a poté pokračujeme v cestě dál k obchodu s lihovinami kde si chceme zakoupit několik místních piv jménem regional cervesa a vrátit se zpět na hotel. Zjišťujeme však, že obchod z lihovinami je také zavřen. Ulice Calle venezolana bývá jednou z nejrušnějších ulic přeplněnou stánky, připomínající vietnamské u nás. Je půl osmé a my procházíme zpět ulicí, kde ještě před několika hodinami byly stovky prodejců. Nyní jen ti nejvytrvalejší vkládají své zboží do aut – vraků z Ameriky vyrobených tak v padesátých letech minulého století. Jak míjíme některé z nich, slyšíme: „Felis navidad,“ tedy šťastny nový rok. Jiní mají po dlouhém dni dost práce na to, aby se ještě starali o nějaké dva „ zápaďácké gringos“. Už to není daleko, už jen dva nebo tři bloky a jsme v hotelu. Na ulicích se nic neděje, je zde mrtvo, žádné oslavy, a proto jdeme zpět s tím, že oslavíme silvestrovskou noc na hotelu.

S pistolí u hlavy…

Jsme na rohu ulice, přichází k nám dva mladíci. První z nich napřahuje ruku s pistolí a sahá po mé brašně, kterou mám přes rameno. Mám v ní profesionální videokameru a příslušenství, peněženku i doklady! Mezitím druhý Venezuelan uchopí Karla za pravou ruku a pistolí mu zamíří na hlavu. Vidíme, že není jiná šance. Míří na Karla, a ten co se snažil sundat z ramena brašnu, odstoupí a vystřelí! Bere si mou brašnu a já nemohu dělat, vůbec nic! Jen tiše doufat, že až si vezme co chce, odejde! Oba jsou asi tak stejně staří jako my. Bohužel mají zbraně! Ten co bere mou brašnu je navíc hodně nervozní. Celou dobu nepostál na místě, a výraz v jeho tváři to potvrzuje. Může být mnohem nebezpečnější než druhý, který v klidu levou rukou drží loket mého kamaráda a pravou mu míří do obličeje. Nakonec dostali co chtěli a rychlými pohyby couvají k autu, které se okamžitě po tom, co naskočili rozjíždí. Takže museli být tři. Nevíme, možná jich v autě bylo mnohem víc. Auto mělo polepená skla šedou lesklou šedou folií, která je u nás zakázána. A tak nebylo dovnitř vůbec vidět. Auto sjíždí mírným svahem dolů zpět na orinocké nábřeží, kde jsme se před půl hodinou procházeli. Několik metrů běžíme za ním. Bohužel poznávací značka v tom šeru nešla přečíst.

Policie tu nepomáhá ani nechrání

Přibíháme na nábřeží a vidíme, že zloději po třiceti metrech auto otočili a jedou zpět na západ po nábřeží. Projíždějí téměř před námi, a kolem budovy policie, která je jen šikmo přes silnici. Tedy skoro před námi! Přebíháme silnici, a hledáme někoho v malé policejní budově. Všichni jsou však venku za domem. Sedí na betonových rantlech pod stromy a popíjí. Všichni jsou oblečeni do policejní uniformy, přes kterou mají neprůstřelnou vestu. Patří mezi policisty policia militares jezdící na motorkách. Ukazujeme na místo, kde jsme byli přepadeni, a vysvětlujeme kudy zloději odjeli. A že nejspíš nebudou daleko! Vždyť před třiceti sekundami projeli kolem. Oni se však tváří, jako by se jich to netýkalo. Dál sedí, usmívají se a popíjejí. Jen jeden z nich za námi přichází a povídá: „Nemáme auto musíte počkat“. V duchu si říkám, že to není možné, to snad není pravda! Vždyť tady mají zaparkováno kolem deseti policejních motorek, sami jsou ozbrojeni a oblečeni v neprůstřelné vestě. Proč prostě nesednou na motorku a nejedou! Nebo, že by si nechtěli kazit silvestrovský večer? Asi 20minut čekáme a nic se neděje. Nikdo si nás nevšímá, nikoho naše problémy nezajímají. V ždyt jsme nějací bláznivý gringos, kteří mají dost peněz, a tak si doma koupí vše nové!

Hledání zlodějů nebo prohlídka města?

Konečně přijíždí policejní auto. Znovu popisujeme co se stalo. Chvilku se baví mezi sebou až konečně jeden na nás mávne mávne rukou. Nasedáme do auta a vyrážíme! Ukazuji směr, kam zloději před dvaceti minutami odjeli. Jsme na dlouhém orinockém nábřeží ve středu historické koloniální čtvrti patřící na seznam UNESCO. Zloději směřovali odtud podél řeky dále na západ, kde asi po jednom kilometru končí historická část města a začíná kolonie domků a obydlí postavených ze všeho co našli tzv. rančitos. Bydlí tu ti nejchudší. Vyrážíme, jen nechápu proč místo toho, abychom jeli tam, kam odjeli zloději zatáčí policisté do historické části. Je osm hodin večer a my projíždíme historickými uličkami Bolívarova města a řidič se nás ptá jestli nepoznáváme nějaké z aut. “Samozřejmě že ani jedno není zlodějů vždyť odjeli úplně jiným směrem,“ říkám a popisuji kudy mají jet, ale oni jako kdyby nerozuměli, nebo nechtěli rozumět! Jako kdyby chtěli ukázat, že pro vyřešení případ něco udělali, a to, že povozí gringos v centru, kde nebudou mít ani lupiče a tedy ani problém! Po padesáti minutách cesta končí. Už je to nebaví. Máme prý jít do hotelu. Jenže my budeme potřebovat sepsat policejní protokol. Přijíždíme zpět na stanici v očekávání, že alespoň ten protokol s námi sepíší. I to byl omyl! Žádný protokol dnes nebude. Prý ať si přijdeme manana! Zítra! V duchu si však říkám: Já znám to vaše manana. Zítra bych také mohl přijít na stanici a oni řeknou že o ničem neví. Jen to napište ještě dnes. Po sepsání základních informaci na papír se ještě ujišťuji: Napíšete to určitě do policejní knihy? A kdy můžeme zítra přijít pro protokol? A odpověď? Přijďte kdykoli…

Strastiplná cesta za protokolem

Pro policejní protokol jdeme druhý den, tedy na Nový rok. Procházíme kolem místa kde jsme byli přepadeni a po chvilce nalézáme patronu. Neseme ji na policii , ale i teď nastává na problém. Znovu slyšíme opět jen: manana ,manana! Ale my potřebujeme sepsat protokol. Nemáme pasy a protokol bude jediný doklad pro zdejší policii a armádu, která kontroluje auta a autobusy na hranicích jednotlivých států Venezuely. Druhého ledna přicházíme znovu na stejné místo. Jenže teď policisté tvrdí, že je možné protokol sepsat jen na hlavní policejní stanici. Píši si adresu. Jdeme k autobusovému nádraží ,které je asi třicet minut pěšky. Smlouváme s řidičem taxikáři a konečně vyrážíme . Policejní komisař nám kupodivu naslouchá, klade nám otázky a dělá si zápisky. Ještě si vzpomínám že mám patronu uloženou v kapse. Podávám jí policistovi, on se na ni podívá, a v zápětí ji odhazuje do odpadkového koše. Protokol je hotov, už jen podpis a otisk obou palců vedle podpisů. Vracíme se zpět na autobusové nádraží. Musíme se dostat do Caracasu na Českou embasadu pro vydání náhradního pasu.

Zpět do Čech aneb Chceme se vrátit

Vyprávění končí. Cestovatelé dostali nové pasy a vrátili se zpět do Čech. Teď už jen touží po tom, vrátit se zpět…

Autor: Zuzana Volaříková

19.1.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Politika je živila, musí se poohlédnout jinde

Tomáš Mertl se stal potřetí otcem.

Hokejový útočník Tomáš Mertl se stal potřetí otcem

Na volby vyrazil Plzeňan trabantem

Plzeň - Josef Odehnal dostal automobil v roce 1995 od své tchyně.

DOTYK.CZ

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

/ GALERIE, VIDEO / Tvůrci internetových memů nespí a povolební situaci v Česku pochopitelně nenechali bez povšimnutí. Pozornost si získaly zejména čtyři momenty: vděk Andreje Babiše vyjádřený tvůrci jeho kampaně Marku Prchalovi, prohra Matěje Stropnického v čele Zelených, poměrně vysoký zisk SPD Tomia Okamury - a "nesmrtelný" poslanec Marek Benda.

C.k. kuchyně v Horušanech popáté

Horušany - V sobotu 21.10.2017 se v horušanské hospodě U dvou kaštanů uskutečnil již pátý ročník kuchařského festivalu, který pořadatelé nazvali C.k. kuchyně aneb jak vařily naše babičky.  

Užijte si advent v klidu. Jděte za kulturou do Besedy

Plzeň - Zažít advent v klidu a pohodě je pro mnohé nesplnitelný sen. Udělat si příjemný či sváteční večer i těsně před Vánoci je přitom snadné. Měšťanská beseda nabízí ke konci roku několik divadelních představení či koncertů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT