Spřádá totiž plány na expedici na ChanTengri (7010 m) v Kyrgyzstánu, z himalájských obrů ho ještě láká Makalu (8463 m) nebo Gašerbrum II (8035 m) v Pakistánu.

Co vás na horolezectví fascinuje?
Na horách mě láká jednoduchost. To znamená chození, lezení, vaření a spaní. Fascinující je i soustředění na základní věci – jeden krok, jedno postupné jištění.

Kde jste začínal lézt a v kolika letech?
Začínal jsem na cvičných stěnách na Kozelce u Manětína, když mně bylo asi 17 let. Měl jsem půjčené východoněmecké karabiny a staré modré odřené lano. Zdolával jsem je bez sedáku, bez přilby, s horním jištěním a navázáním přímo na laně. Později jsme začali s kamarádem dobývat stěny a kouty železničního viaduktu mezi Kaznějovem a Plasy, následovaly cvičné stěny na Radyni a v Srbsku u Berouna. Později Západní Tatry a pak Vysoké Tatry. Pak Alpy a stále výš.

Kde všude jste byl?
Všude možně. V Alpách na Matterhornu, Monte Rose, Mont Blancu, Grossglockneru nebo Lyskammu. Na Aljašce na Mt. McKinley, v Peru jsem zdolal Alpamayo a Artesonraju. Pokusili jsme se o Huascarán, v Nepálu o Ama Dablam a v Tibetu o Čo Oju.

Kam se chystáte v nejbližší době?
Mám ještě naplánovanou expedici na ChanTengri do Kyrgyzstánu, z himálajských obrů mě láká Makalu nebo Gašerbrum II v Pakistánu.

Máte nějaký sen, kam byste chtěl vylézt?
S plněním velkých snů na velkých horách jsem začal v roce 2011. Před zhruba 15 lety jsem se přestěhoval za prací na šest let do Colorada, kde mě fascinovaly Rocky Mountains. Začal jsem je o víkendech zlézat a byla to prima zábava. V průvodci „Colorado Fourteeners" mě ale zaujala věta, že nejvyšší vrchol je mimo Colorado. Je to nejvyšší hora Severní Ameriky Mt. McKinley (nebo Denali dle jazyka místních indiánů). Koupil jsem si knihu popisující výstup na ni a text jsem doslova hltal. Následovalo čtení mnoha článků na internetu a dalších knih. Pak stačilo počkat na příznivou konstelaci (čas, peníze, fyzická kondice, podpora rodiny a jazyková průprava) a přihlásil jsem se v roce 2011 do americké komerční expedice na nejvyšší severoamerickou horu.

Měl jste nějaký sen, který se vám nesplnil?
Vloni se nám nepodařilo vylézt na Huascarán v Peru. Ledovec byl příliš rozpraskaný a nebezpečný. Nechtěli jsme to riskovat.

S kým na hory jezdíte?
To je trošku problém, protože už nejsem nejmladší, letos oslavím padesátiny, tak se těžko hledá parťák. Proto mně nezbylo nic jiného než sáhnout po takzvaných komerčních expedicích. Fungují tak, že se přidáte k expedici, kterou organizuje někdo se zkušenostmi ve velehorách. Vyberete si ji na internetu, možností je více, ale kvalitu a zkušenost najdete pouze u hrstky renomovaných agentur. Musíte projít sítem výběrových kritérií, kdy prokazujete, že máte zkušenosti a natrénováno. Když vás schválí a máte štěstí na volné místo pro horu a termín, který preferujete, podepíšete expediční smlouvu, zařídíte si zdravotní prohlídky, pojištění a zaplatíte expediční poplatek. Dozvíte se jména vedoucích a může se začít s přípravami.

Váš koníček musí být finančně náročný.
Máte pravdu, není to levný špás. Expediční poplatky nejsou malé, mohou se pohybovat od 5 do 10 tisíc dolarů. Na osmitisícové hory 20 tisíc dolarů. K tomu doprava. Horolezecká výbava rovněž není levná. Musí být dokonalá, aby člověk neutrpěl například omrzliny na nohou nebo rukou. Například profesionální osmitisícové trojité boty stoji 16 tisíc korun, k tomu super spacáky a stany, péřové kombinézy a rukavice.

Ke zdolávání vrcholů potřebujete výbornou fyzickou kondici. Trénujete nějak? Běháte, posilujete?
Chodím dlouhá léta třikrát týdně na Bootcamp cvičení kaskadérky Hanky Dvorské. Jde o posilování, kardio, kruhové tréninky a hodně běhání do vrchu. Každý pátek běháme v Praze na Petříně. Kromě toho jezdím během léta na inline bruslích, lezu po skalách nebo na cvičných stěnách. Občas přidávám kolo, pohorky na výšlapy s rodinou a běhám pár půlmaratonu ročně. Vloni jsem si troufl i na horský maraton ve švýcarském Zermattu (42 kilometrů a 1900 metrů převýšení). V zimě chodím na běžky a absolvuji Jizerskou padesátku. Prostě se snažím udržet ve formě. Ale na otázku, jak se trénuje na osmitisícovku, odpovídám slovy nedávno tragicky zesnulého předsedy horolezeckého svazu Zdeňka Hrubého: „Osmitisícovka se vás nezeptá, co jste dělal v létě, ani co jste dělal vloni, ani co jste dělal před třemi lety. Ona se vás zeptá, co jste dělal posledních dvacet let." Je to tedy hodně o zkušenostech.

Máte nějakou nebezpečnou příhodu?
Horolezectví určitě není nejbezpečnější sport. Během svého pobytu v horách jsem viděl různé úrazy, ale v posledních letech jsem se ocital blízko (naštěstí nikdo přímo osobně) následkům dvou nejnebezpečnějších variant vysokohorské nemoci – akutnímu otoku plic a akutnímu otoku mozku. Na expedicích v Nepálu a v Tibetu jsem viděl svoje expediční kolegy onemocnět touto chorobou a není to hezký pohled. Hlavně je to hodně nebezpečná záležitost, protože při neléčení může člověk do několika málo hodin i zemřít. Naštěstí byli expediční lídři super profesionálové, když dokázali zařídit rychlou evakuaci postižených z velkých výšek.

Podělte se o zážitky z vrcholů, ať už vtipné nebo naopak smutné. Případně, co vás nejvíc překvapilo?
Měl jsem štěstí, že jsem na hoře Ama Dablam v Himalájích lezl pod vedením zkušené horolezkyně Lydie Bradeyové, která byla v roce 1988 první ženou na Mount Everestu bez kyslíku. Lydia mně vyprávěla, že horská nemoc může člověka skolit nezávisle na tom, zda už na nějaké vysoké hory vylezl i před tím bez problémů. Ten den, co to Lydia vyprávěla, žena s dvaceti expedicemi za sebou prozvracela celou noc během aklimatizačních výstupů do 5 300 metrů.