Při výpravě na jižní pól musela jíst každou hodinu, stavěla vánoční stromeček z lyží a holí, odskočit si směla jen do lahví, na nejvyšší hoře Antarktidy zažila neuvěřitelnou zimu, více než 40 stupňů pod nulou. To jsou některé ze zážitků zubní lékařky Evy Perglerové, která patří aktuálně mezi nejznámější české horolezkyně. Žena z Přeštic na jihu Plzeňska, jež vloni zdolala dokonce Mount Everest a letos oslaví padesátiny, v rozhovoru pro Deník poodhalila zákulisí výprav na pól či nejvyšší hory světa a prozradila také něco ze svých plánů.
Vy jste si do své již tak bohaté sbírky úspěchů přidala před pár týdny další dva. Na konci loňského roku jste dobyla jižní pól a po začátku nového jste zdolala nejvyšší horu Antarktidy Vinson Massif. Jak jste se na obě akce, které na sebe navazovaly, o což to bylo náročnější, připravovala?
Já jsem byla docela ve formě z Mount Everestu (zdolala ho vloni v květnu – pozn. aut.). Takže po něm jsem se půl roku udržovala, už to nebyla tak náročná příprava jako právě na nejvyšší horu světa, nemusela jsem řešit nadmořskou výšku, protože v Antarktidě to je nízký kopec, necelých pět tisíc metrů.
Protože jsem šla nejprve na pól, tak jsem hodně jezdila na inline bruslích soupaž, neboť tu nebyl žádný sníh a nemohla jsem trénovat na lyžích. Jinak klasika, běhala jsem, plavala, to dělám pořád.
A měla jsem nařízeno přibrat před výpravou deset kilo. To jsem nedala. I když jsem si doma dopřávala a jedla vše, co jsem chtěla, nabrala jsem navíc jen sedm.
To musíte proto, že cestou na pól už pak moc nejíte a máte velký výdej?
Ne. Když jsme byli tam, tak nás průvodci nutili jíst každou hodinu, a to kvůli metabolismu, tělo se tak v té zimě zahřívá. Jedli jsme přes den sladké tyčinky a k tomu salám či sýr, krájené na malé kousky. Ono to zmrzne a vy si to necháte rozpustit v puse. K tomu sušené meruňky a další ovoce, oříšky. Ráno a večer jsme měli sáčky s dehydrovanou stravou, to se jen zalije vařící vodou a je to. Takže ráno vločky a podobně, večer většinou těstoviny, rýže s masem a podobně. Mohli jsme si vybrat, co kdo má rád.
A jaká byla strava při výstupu na Vinson Massif?
Tam jsem byla se stejnou společností jako na Everestu. Její šéf Garrett Madison, americký horolezec, absolvuje jednu expedici za druhou, takže by celý rok jedl jen dehydrovanou stravu, a to fakt nechce. Takže my jsme měli neuvěřitelný servis. Měli jsme hrnce, pánve a on nám ve vysokých kempech vařil. Třeba když jsme slezli z kopce, měli jsme hranolky a udělal nám k tomu na pánvičce burgrové maso, které měl s sebou zmražené. Ke snídani jsme měli vajíčka, lívance a další dobré věci. Takže to bylo super. Jenže naprostá výjimka. Při žádné jiné expedici jsem to nezažila, všude jen dehydrovaná strava.
Vy jste cestou na pól zažila Štědrý večer. Jak jste si ho s partou užili?Vybrali jsme ten nejlepší dehydrovaný pytlík, co jsme měli, a dali si ho k večeři (smích). Udělali jsme si stromeček z hůlek a z lyží, které jsme svázali, a jako ozdoby jsme dali lyžařské brýle. Já měla pro každého drobný dárek, čtyřlístky pro štěstí, sama jsem dostala nějaké čokolády. Průvodci nám připravili speciální buchtu ze sušeného ovoce s rumem. Takže Štědrý den byl docela dobrý. Já jsem si ho doma udělala už 9. prosince před odletem, tedy jsem ani netrpěla. Mimochodem, na pól nás šlo šest Čechů, setkali jsme se až tam. Ostatní byli pochopitelně cizinci.
O vaší cestě na jižní pól i zdolání nejvyšší hory Antarktidy jsme již psali, nicméně se u nich ještě zastavím. Jaká „nej“ byste z těchto výprav vyzdvihla?
Byly to dvě naprosto odlišné akce. Na pól jdete se saněmi vážícími okolo 60 kg, na běžkách, naprosto čistou bílou plání. Jde se osm dní. Mně se to strašně líbilo, byl to úplně jiný zážitek než v horách. Hrozně zajímavé je, že magnetický pól vám táhne střelku kompasu jinam, takže průvodci museli každou půlhodinu zastavit a vypočítat kam jít, abychom neuhnuli. Tam není žádný bod, jehož by se dalo chytit. Naprostá bomba je polární den, to je neskutečné. Vůbec nepotřebujete spát, pořád máte energii. My jsme spali tři, čtyři hodiny denně a stačilo to. Sluníčko svítí ve dvě hodiny v noci stejně jako v poledne.
A co Vinson Massif? To pro vás s mnohem vyššími zdolanými horami musela být v uvozovkách brnkačka…
Technicky to není náročné, ale je tam strašný diskomfort. Je tam hrozná zima, které neutečete. My tam měli minus 44 stupňů Celsia, pocitově minus 55. To jsem ještě nikde nezažila. Musíte mít neustále vše zakryté. O Antarktidě se říká, že je to největší poušť. Omrzliny se vám udělají za pár minut. Takže nás neustále kontrolovali. Měli jsme kukly, z nichž koukaly jen oči, přesto ještě šátky, čepice a lyžařské brýle. Já měla dále palčáky s vyhřívacími pytlíčky. Na pól jsem měla speciální Baffinovy boty, které jsou až do minus 70 stupňů a byly vyvinuty pro Eskymáky. Ty si tam půjčíte, normálně se neprodávají. K tomu běžky s tuleními pásy. Baffinovy boty byly naprosto parádní, na rozdíl od horolezeckých v nich opravdu není zima.
Když už jsme se zmínili o obuvi a oblečení, tak prozraďte, jak se na svoje výpravy oblékáte. Nakupujete u nás, nebo v cizině?Řeším to většinou oblečením z merino vlny, které mám vespod. To nakupuji u běžného českého prodejce. Pak vrstvím péřové věci. Při aktivním pohybu mám lehké bundy, byť třeba dvě na sobě, při zastávkách pak ty velmi silné. To už jde o speciální oblečení, stejně jako v případě bot. Třeba tlustou bundu mám od Rakoncaje (česká horolezecká legenda – pozn. aut.).
Kolik oblečení s sebou na výpravy, trvající i týdny, můžete mít? Na jednu stranu musí být zátěž co nejmenší, na druhou stranu je možnost přeprání a usušení minimální…
Výhodou je, že se v tak velké zimě moc nepotíte a že merino nezapáchá, takže ho můžete nosit opakovaně.
A co ponožky, spodní prádlo? Máte nějaké speciální? A kolik si toho můžete vzít?
Ponožky nosím jen podkolenky merino. Beru si čtvery, přičemž na vrcholový den si vždy beru suché a čisté. Spodní prádlo nosím stejné jako doma.
Ještě bych k tomu podotkla, že přeprat se dá všude tam, kde uvaříte vodu. Jde o to, aby to pak uschlo. Třeba na Everestu, kde jsme byli sedm týdnů, jsme si oblečení několikrát prali. Ono to pak samozřejmě zmrzne, fouká do toho ledový vítr, ale nakonec to uschne (smích).
Jídlo už jsme probírali, ale ještě se u něj na chvilku zastavme. Je to tak, že vše, co jíte na výpravách, musí mít hodně energie?Je. Třeba na pólu nám i k snídani dávali dvouporcovky, to se nedá sníst. Ale snažíte se, jinak si to musíte vézt na saních. Když jdete na kopec, tak přijímáte asi čtyřikrát víc kalorií než běžně, ale i tak pořád hubnete. Nad pět tisíc metrů už se nedá přibrat.
Jak je to s pitím?
Měl byste vypít čtyři litry denně. Takže se vaří na vařičích ve stanech voda ze sněhu, jde to hrozně pomalu. Večer před spaním dva litry na osobu a ráno před spaním taky, to si berete s sebou. Někdo pije čaj, někdo má šumivé tablety, já si třeba vozím sáčky s rozpustnou kávou, kterou mám hrozně ráda. To se ale dvakrát napijete a už je to studené, musíte hodně rychle.
Můžete si dát třeba panáčka na zahřátí nebo na oslavu, že jste dosáhli vrcholu?
Ne, to nepřichází v úvahu. Jedinou výjimkou byl teď silvestr v Antarktidě, kde nám dali trošku krabicového vína s minimem alkoholu na přípitek.
Když už rozebíráme vaše výpravy z lidského hlediska, ještě se zeptám, jak je to v teplotách hluboce pod nulou s hygienou. Je možnost se někde umýt? A co toalety?
Umýt? To se tam nedá, řeší to většinou vlhčené ubrousky. Ty jsou výborné, ve stanu s nimi zvládnete celé tělo.
A co se týče záchodu, nikam nemůžete jít volně. Nafasujete na každý den sáček na velkou potřebu a to pak musíte vrátit, je to evidované. Při cestě na pól si nemůžete ani volně odskočit, protože tam nesněží a bílá pláň by byla žlutá, znečištěná. Takže tam všichni močí do lahví a průvodci dvakrát za den vykopou úzkou hlubokou díru, tam se to nalije a zakope se to. A posledních cca 20 km od pólu už se to nesmí ani zakopávat, takže se to vše shromažďuje, vezete to s sebou a pak se to lije do kontejnerů, které se odvážejí.
Poslední otázku musíme věnovat vašim plánům. Vy už jste zdolala šest ze sedmi nejvyšších vrcholů jednotlivých kontinentů, k zisku tzv. Koruny planety neboli Seven Summits vám chybí jediný - Denali v Severní Americe (6190 m), známý také jako Mount McKinley. Je to váš následující cíl?Ano. Ale jestli to vyjde letos, nebo příští rok, to se musím ještě rozmyslet. A pak už si budu vybírat kopce, které nejsou moc vidět (smích).
