Zachována zůstala promítací kabina a podlaží, kde se nacházel balkon. Ten je však nyní od zbytku sálu oddělen stropem s vatovou izolací, sedačky nebo šatna ve foyer však na místě stále zůstaly. „Je to smutné kino, a to doslova," komentuje pohled na opuštěný prostor Štěpán Král, kterého však mile překvapilo, že všechen interiér kina ještě není úplně zničený.

Příliš se toho nezměnilo ani v promítací kabině, kde se dodnes nacházejí tři promítačky, z toho už jen jedna funkční, stará televize nebo třeba starý psací stroj. Nánosy prachu však naznačují, že se zde už nějaký ten pátek nepromítá.

Sobotní dopoledne však bylo výjimkou. Jiří Korda, který v kině pracoval od roku 1967, do promítačky po letech opět založil kotouč s filmem a sálem se rozezněly dialogy postav. Místo na bílé plátno se však obraz tentokrát promítal na černou oponu, část jej padala na vatový strop upevněný na průsvitných špagátcích.

Poslední promítání v roce 2006 bylo podle Kordy fiasko. „„Přišli jen dva diváci," říká Korda. O jaký snímek se tehdy jednalo, si už nepamatuje. Naopak nejvíc narváno podle jeho slov bylo na Štědrý den roku 1968, kdy kino promítalo Sněhurku a sedm trpaslíků z dílny Walta Disneye. „Všechna sedadla byla plná, lidé stáli. A mnoho dalších před kinem se dovnitř vůbec nedostalo," vzpomíná Korda, který přítomným ochotně vyprávěl historky z promítání či je nechal klikou ručně přetočit filmový kotouč.

Do útrob promítací kabiny návštěvníky skrze venkovní balkon doprovázala trojice výstředních průvodců, která se přítomné snažila přesvědčit o tom, že vše je tak, jak má být, a kino stále bez problémů funguje.