Mezi fotografiemi bude více než sto let

„Naše expedice bude mapovat cestu Enriqua Stanka Vráze po území Latinské Ameriky ve státech Venezuela, Brazílie, Peru, Equador a Columbie v letech 1892 až 1894. Pohyboval se tehdy v téměř neprozkoumaném území, kde pořádal výpravy za zvěří a domorodými indiány. Nafotografoval a nasbíral bezpočet materiálu, který má dnes nedozírnou hodnotu,“ vysvětluje vedoucí expedice Martin Kolaja. Podle něj je záměrem plzeňských cestovatelů zdokumentovat Vrázovu cestu a za pomoci jeho spisů a fotografií vyhledat místa kde pobýval. Mnohá z těchto míst jsou dodnes těžko dostupná, a nachází se hluboko v pralese. „I když od Vrázovy cesty uteklo více než sto let, tak se v mnohém některá z těchto míst ani jejich obyvatelé příliš nezměnili,“ říká Kolaja a dodává, že výsledkem cesty by měl být dokumentární film a fotografie ukazující tatáž místa jako Vrázovy fotografie, jen v rozdílném čase. Vznikne zřejmě i kniha popisující jak cestu Enriqua Stanka Vráze tak i současných českých cestovatelů.

Jsme stejní blázni…

A proč si vybrali právě postavu rozporuplného cestovatele, který nejen do své smrti tajil místo narození, ale dokonce se spekulovalo o tom, že by mohl být nemanželským synem svého dlouhodobého mecenáše Vojtěcha Náprstka či šlechtice Thurn Taxise a který při svých cestách po Americe, Africe či Asii prožil neuvěřitelná dobrodružství?

„Asi jsme stejní blázni jako on,“ říká v nadsázce Martin Kolaja, ale pak zvážní a vysvětluje, že Vráz nebyl jen velmi svérázný cestovatel a fotograf, ale také člověk, který se mimo jiné nemalou měrou zasloužil i o vznik samostatného Československa. V Americe, kde nějaký čas žil, se dokonce stal zmocněncem pražské Národní rady a kromě toho, že se zapojil do čechoamerického společenského života, spolupracoval i na předvolební kampani prezidenta Wilsona. Martin Kolaja přiznává, že na jednu z Vrázových knih s názvem Napříč rovníkovou Amerikou narazil vlastně náhodou a po jejím pečlivém prostudování dostal nápad vyrazit po stopách tohoto zajímavého cestovatele.

Budeme hledat Čechoslováky

Ovšem oba účastníci expedice si dali i další úkol, a to vyhledat Čechoslováky, kteří dnes na prozkoumávaném území žijí. „Chceme zjistit, zda se jejich předci, kteří sem přišli v dobách Rakouska –Uherska se Enriquem Stankem Vrázem setkali. Je to dost velká možnost, protože Vráz byl jedním z prvních lidí, kteří se vůbec do těchto končin, do té doby osídlených převážně indiány, vydali. Předpokládáme, že potomci prvních osídlenců žijí na tomto území dodnes,“ říká Kolaja.

Trocha historie nikoho nezabije

Podle historických pramenů se Enrique Stanko Vráz vydává 23. listopadu roku 1892 na parníku Bolívar proti proudu venezuelské řeky Orinoko. Od města Caicara pluje na deset metrů dlouhé kanoi Praga po Orinoku a po řece Rio Negro až do brazilského Manausu. Třetího července 1893 vyráží z Manausu na parníku Perseveranza proti proudu Amazonky. V polovině července se dostává k peruánským hranicím. Po výpravě za kmenem „lovců lebek“ z okolí řeky Ucayali a po krátké cestě za sběrači kaučuku, se v říjnu vydává do peruánských And. Po překonání několika průsmyků se dostává do městečka Cajamarka a 27. listopadu roku 1893 doráží do přístavu Pacasmayo na březích Tichého oceánu. Tím je jeho cesta napříč Amerikou u konce. Na chilském parníku Maipo připlouvá do Panamy a odtud se po krátké zastávce ve Venezuele dostává v roce 1894 do Evropy. V polovině července toho roku konečně přijíždí do Prahy s množstvím sbírek a fotografií. Přiváží s sebou také čtyřiačtyřicet ptáků a různých savců pro pražskou zoologickou zahradu. Avšak v této době zoologická zahrada nebyla ještě vybudována, a tak je Vráz nucen všechna zvířata po krátké výstavě na Perštýně prodat do Vídně.

Po řece kanoí, po Andách stopem

Také Martin a Karel začnou putování plavbou po venezuelské řece Orinoko, poté bude následovat cesta po Brazílii, Peru, Ekvádoru a Kolumbii. Samozřejmě je čeká i překonání pohoří Andy. A jak se hodlají přepravovat? Prý využijí stejně jako jejich „kolega“ před sto lety kanoe zvané cuiare, parníky a novodobě autobusy či mikrobusy. V Andách je údajně nejlepší vyrazit na stop. „Sice se platí za svezení, ale je to minimální částka. Řidiči zastaví ochotně, čím víc mají lidí v autě, tím je větší možnost, že jim pomohou, když auto třeba zapadne do bláta,“ říkají cestovatelé, kteří už jednou Jižní Ameriku navštívili. Netíží je ani to, že Vánoce nestráví v příjemném teple domova, ale třeba v nehostinné divočině. „Alespoň poznáme, jako to o svátcích u indiánů chodí,“ smějí se oba, ale pak vážně dodávají, že Vánoce u domorodců vlastně vůbec nic nemění. Ty totiž slaví jen křesťanská část obyvatelstva.

„Veselé historky“ dojdou e–mailem

Cestu obou mladých mužů po Jižní Americe podpořil mimo jiné i expediční fond Hedvábná cesta, venezuelská ambasáda přislíbila uspořádat velkou výstavu fotografií a Náprstkovo muzeum v Praze zapůjčilo Vrázovy fotografie, podle nichž budou vznikat nové, tentokrát poněkud posunuté v čase. A pokud se cestovatelé dostanou občas do civilizace, slíbili, že pro náš deník napíší a pošlou e–mailem nejen „veselé historky“ ze své cesty, ale také spoustu zajímavých fotografií. Takže, čtenáři, těšte se!

Kdo byl Enrique Stanko Vráz?

Enrique Stanko Vráz se narodil 18. února nebo 8. dubna roku 1860 a zemřel 20. února 1932 v Praze. Byl českým cestovatelem a fotografem, možná bulharského původu. Navštívil různé části Severní, Jižní a Střední Ameriky, Asie a Afriky. Během svých cest nasbíral množství přírodnin a uměleckých předmětů, které věnoval Národnímu muzeu. Je autorem několika cestopisů. Jeho původ je zahalen tajemstvím. Říkalo se, že byl nemanželským synem svého dlouholetého mecenáše Vojtěcha Náprstka či šlechtice Thurn Taxise. Historici spekulují i o tom, že jde o zmizelého básníka Karla Ilichmana, Ferdinanda Schpale z Haliče žijícího i v jižních či západních Čechách či dokonce hraběte Kolowrata.