Nyní už třetím rokem vykonává pozici asistenta v rámci plzeňského programu Zkusme to.

„Mým úkolem je vlastně dělat lidem s mentálním nebo kombinovaným postižením společníka pro volný čas. Chodím s nimi například do kina či divadla nebo sportovat,“ vysvětluje dvaadvacetiletý Aleš. Stejně jako ostatní asistenti má vždycky přiděleného jen jednoho člověka. S ním pak tráví minimálně tři hodiny týdně.

Do projektu se zapojil bez jakýchkoliv předchozích zkušeností. „Před setkáním s prvním uživatelem jsem strach neměl. Spíše jen obavu, jakou má člověk, když jde do něčeho nového. Ale už z první schůzky jsem byl nadšený. Byla naprosto bezprostřední,“ vzpomíná. Začátek prý byl trochu rozpačitý, ale brzy se spolu začali normálně bavit. „Pak jsme si začali dělat i srandičky. Povídali jsme si třeba o autech a tak. Vzpomínám si, že jsem mu slíbil, že mu přinesu nějaké počítačové hry. Měl jsem z toho jen ty nejlepší pocity,“ dodává Aleš.

Důležitá je pro něho zpětná vazba. „Zatím vždycky byla dobrá. Zároveň oceňuji i to, když mi uživatel řekne, že něco by mělo být jinak. Každý člověk je individualita, takže takové vyjasnění je vždycky fajn,“ svěřuje se.

Na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity studuje obor sociální práce. A tomuto odvětví by se rád věnoval i po škole. „Je to velmi zajímavé povolání, které člověka obohacuje. Úplně se mi změnil pohled na svět. Naučil jsem se třeba jednat s lidmi. A díky dobrovolnické práci mám teď větší spojitost se svým oborem. Praxe je tady hodně důležitá,“ doplňuje.