Do svých jader se snažím dostat dynamiku i napětí

Ačkoli doménou tohoto umělce je především kov, do Prostějova přijel vytvořit svou dřevěnou plastiku s názvem Jádro. Své dílo vytváří z kmene dubu, který loni porazila vichřice v zahradě zámku ve Výšovicích.

Co Vás inspirovalo k této plastice?
Přijel jsem na sympozium, které nese jméno Hany Wichterlové, jejíž celou tvorbou se prolínaly právě takovéto přírodní tvary.

Jednou z nejznámějších plastik této sochařky je právě kamenná Pecka. Inspirovalo Vás přímo toto dílo?
Víte, já už třicet let svým sochám jména nedávám. A když jsem měl navrhnout pro toto sympozium název plastiky, původně jsem chtěl říct Pecka, ale pak, nevím proč jsem si to rozmyslel a řekl jsem Jádro. Ale nějaká přímočará inspirace tam nebyla, spíše všeobecná, charakterem díla Hany Wichterlové.

Na svém návrhu máte jedno velké stojící jádro, ale tady vznikají dvě menší…
Ta prvotní idea byla taková, že ten vertikální tvar měl být uložený zešikma a podepřený sotva viditelně tak, aby zdálky vzbuzoval dojem, že musí každou chvíli na někoho spadnout, mělo tam být to napětí. Když jsme však o podobě díla diskutovali s organizátory, řekli jsme si, že Hana Wichterlová dělala spíše horizontální věci.

Nakonec má větší jádro v podobě kmínu délku tři metry dvacet, což je dostatečná velikost, aby se vymykala běžnému pohledu. Lidé jsou totiž zvyklí bezpečně obsáhnout zrakem věci asi do dvou metrů.

Menší jádro má tvar pšeničného zrnka. který stejně jako jeho rozměr i tvar byl dán prasklinami v dubovém kmeni.

Jak tedy budou sochy nakonec vypadat?
Větší jádro bude umístěno na ose s kuličkovými ložisky. Ta by měla být umístěna mimo těžiště, ale tak, aby ji i malé dítě mohlo tlakem dlaně pootočit.

Menší jádro zase vzbudí dojem, že se dá kamkoli odvalit nebo odnést. To ale nepůjde, protože bude skrytým řetězem pevně přichyceno k zemi. Tak tam bude zároveň dynamika i napětí.

Pracujete se dřevem často?
Spíše rekreačně, hlavně se zaměřuji na tvorbu z kovu. Tvořím z odpadu, velice rád z věcí, které už nejsou „ničím“ tvořím zase „něco“. Materiál si zásadně nekupuji, všechno jsou to věci z půd, stodol nebo smetišť. Jen výjimečně, když potřebuji nějaký speciální tvar, tak zajdu na šrotiště a tam si ho najdu.

Jak tedy své železné plastiky vytváříte?
Většuinou je svařuji, například šaty jedné z ženských soch jsem dělal ze starých hrnců. Profesionálové často nevěřícně hledí, jak je možné svačit třeba smalz a zarezlou pozinkovanou trubku, nebo materiál potažený plastem. Na to všechno si musím vymyslet nějaké technologie.

Zabýváte se tedy jen volnou tvorbou?
Ta mě živí především, ale kromě soch dělám i věci, který mají nějaký užitečný účel, například lampy nebo židle. Každá z nich je někomu věnovaná. Mám tak třeba židli Fournierovu, podle slavného francouzského spisovatele, Novákovu, podle mého dědečka, který uměl devět řemesel a na žádném nezbohatl, nebo židlí Aktivních dobrovolných záloh, jejíž součástí jsou tři střely, které jsem osobně vypálil z tankového kanónu.