Jaké akce a v jakém finančním objemu se letos chystáte dokončit?

Na začátku prázdnin bychom chtěli otevřít nový stravovací provoz, tedy kuchyni a jídelnu v bývalé vojenské nemocnici na Borech. Využili jsme k tomu budovu zásobovací ústředny, v současnosti ji předěláváme. Nový stravovací provoz za 95 milionů korun včetně DPH poslouží všem zaměstnancům a pacientům nemocnice na Borech. V druhé polovině roku bychom také rádi otevřeli nový psychiatrický pavilon v lochotínském areálu, který budujeme pomocí evropských fondů za 440 milionů korun včetně DPH. To jsou dvě zásadní věci.

Bude letos hotová i nástavba na pavilonu B na Lochotíně, takzvaný Obláček nad Plzní?

Měla by být, ale Obláček není naše záležitost. Je to projekt Nadace pro transplantace kostní dřeně. My poskytujeme plochu. Jsme samozřejmě rádi, že pacienti hematoonkologie dostanou nový, důstojný prostor pro léčbu i že to změní naši budovu na Lochotíně. Je pro nás velkou poctou, že se projektu ujala paní architektka Eva Jiřičná, která je známá po celém světě, a že zrovna jeden její projekt je dílem, které bude čnít nad Plzní. Zároveň je to poděkování bývalému, bohužel zesnulému, primáři hematoonkologie Vladimíru Kozovi, který spolu se svým týmem založil registr dárců kostní dřeně. To je něco, nač se nesmí zapomenout.

Co připravujete do budoucna?

Máme vysoutěženou projekční kancelář na nový pavilon chirurgických oborů, který by měl vzniknout naproti pavilonu Gynekologicko-porodnické kliniky, kde je nyní parkoviště. Je to dvoumiliardová strategická investice státu. Čekáme, až nám posvětí výsledek výběrového řízení. V průběhu května, přesně 5., 14. a 25., se chystáme podat žádosti do takzvaného programu REACT, což je investiční fond Evropské unie. Má tři osy a věnuje se v podstatě vybavení a rekonstrukci nemocnic, ať už v souvislosti s covidem nebo onkologickým programem. Jsou v něm věci, které spadají do intenzivní či onkologické péče. Mimo jiné i přístroje na onkologii, na rentgenové pracoviště, na biochemii, je to různorodé. Chtěli bychom uspět ve všech třech výzvách.

Nač byste chtěli finance ze zmíněného programu použít a dokdy byste je museli vypotřebovat?

Například na rekonstrukci metabolické jednotky intenzivní péče v lochotínském areálu. Když uspějeme, musíme mít hotovo v roce 2023, dokončeno, zaplaceno, vyfakturováno. Je to šibeniční termín, ale stojí to za to.

Kolik byste chtěli získat peněz?

Pokud by se povedly všechny tři žádosti, pak by to byla téměř miliarda korun. Měli bychom tím pokrýt část plánovaných nákupů, což by bylo výborné.

Podobně se vám podařilo i získat prostředky na projekt kybernetické bezpečnosti…

Ano, tento projekt se právě realizuje, hotový by měl být do konce letošního roku.

Proč jste se do něj pustili?

Uvědomujeme si, že elektronizace zdravotnictví je budoucnost. Nejcennější jsou zdravotnická data, a teď nemluvím například o rodných číslech, ale o zdravotnických datech daného člověka a ta budou skoro státní poklad. Nemocnice se na to musí připravit. Správnost toho rozhodnutí nám potvrdily kyberútoky na zdravotnická zařízení v minulém roce, ať už třeba u nás v kraji v léčebně v Janově nebo v LDN v Horažďovicích. Hackeři se zaměřili i na nemocnici v Brně a na jiná zdravotnická zařízení, toho se nechceme dočkat. Chceme mít nemocnici zajištěnou.

Vraťme se ještě k pandemii, která nyní ustupuje. V jakém režimu tedy v současné době fungujete?

Jedeme v takzvaném salámovém režimu.

Co to znamená?

Jak jsme postupně nabalovali covidová pracoviště, tak je teď postupně přetváříme zpátky na necovidová. To je jedna věc. Ale pořád máme dost pacientů s covidem na intenzivní péči.

Kolik jich je?

Jsou jich víc než dvě desítky. V současnosti leží na jednotce intenzivní péče a potřebují ji. Vesměs jsou to mladí lidé, je výborné, že jsme je zachránili, nicméně potřebují dlouhodobou péči.

Už jste najeli na běžný provoz jako před covidem?

Tím, že máme pacienty na intenzivní péči, máme na ně vázaný i personál. Zatím tedy ještě nejsme v souvislosti s plánovanými zákroky zcela rozvolněni, protože pacienti s covidem potřebují právě intenzivistu, lékaře anesteziologa, aby se o ně staral. To nás trochu brzdí. Proto je rozvolňování do běžné péče v rámci chirurgických oborů pomalejší. U těch nechirurgických už máme téměř plný režim, protože tam není vazba na anesteziologa. Na neurologii, onkologii, interně si to už můžeme dovolit.

Co tedy bude s plánovanými operacemi, které jste museli odložit?

Je třeba zmínit, že se to netýká onkologie, ta jela a jede pořád, na rozdíl od odložitelných věcí, jako jsou třeba endoprotézy. Dokážeme si operace zorganizovat tak, aby se seznamy lidí čekajících na ně postupně ztenčovaly. Naše strategie je taková, že začneme malými výkony, kterých uděláme za den víc než těch velkých. Budeme tak rychleji umazávat z těch 3300 výkonů, které jsme museli za celou dobu covidu, tedy od března 2020 do dubna 2021, odložit. Doufám, že pro klienty, kteří museli čekat a podrobit se určitému režimu, to například znamená, že žlučníkář si nedával řízek a člověk, který čeká na totální endoprotézu, zredukoval svou váhu, to nebyl vážný problém. Chystáme pomoc i pro klienty, kteří covid přežili, ale začínají se u nich projevovat postcovidové potíže, ať jsou to trombózy, neurologické potíže, obtíže srdeční či centrálního nervového systému.

Co to bude?

Postcovidové poradny. Chtěli bychom tam zvát klienty, kteří mají takové obtíže, s nimiž si praktický lékař neporadí. Ve chvíli, kdy praktik dospěje k závěru, že léčení obtíží překračuje jeho možnosti, měl by klienta odeslat k nám do poradny, která se o něj postará. Podstoupí u nás vyšetření, poradíme i on-line. A to je jedna z věcí, kterou nás covid naučil.

Takže všechno zlé je nakonec pro něco dobré…

Jistě. Covidová doba nám přinesla mnoho nových věcí, mimo jiné nás naučila komunikaci on-line. Zjistili jsme, že se nemusíme scházet fyzicky, a vše jde. Scházíme se videokonferenčně dvakrát třikrát týdně a řešíme problémy každý ze svého místa, lékaři ze svých oddělení, my ze svých kanceláří. Mně osobně ukázala, že naše nemocnice má skvělé týmy. Byli jsme řadu týdnů, zhruba tři měsíce, nejvíce zasaženou nemocnicí v republice, a všechno jsme zvládli. Za to moc děkuji všem zaměstnancům. Ochotně se přesouvali, jak bylo třeba. Sestry z ambulancí šly na lůžkové necovidové stanice, z nich se zase sestry přesunuly na covidové stanice a i na intenzivní péči. A nesmírně důležité je, že na základě dobrovolnosti. Úžasné bylo třeba, když se sestry a fyzioterapeutky z rehabilitací, které byly zavřené, sebraly a šly pracovat na interní covidové oddělení. Mnohdy se potkávaly sestry z různých oddělení na jedné covidové stanici a vše fungovalo. V dobách války, respektive pandemie, se ukázalo, že to jde. Zaměstnanci to brali jako svou povinnost a poslání.

Kolik jste měli v nejvrcholnější fázi pandemie nemocných covidem?

Zhruba tři stovky na 13 odděleních. Byli vesměs v nejvážnějších stavech.

Kolik z nich nemoci podlehlo?

Na intenzivní péči byla úmrtnost 50 procent v rámci Fakultní nemocnice Plzeň i celé České republiky. Je to strašné číslo.

Způsobil vám covid i nějaké finanční potíže?

Naopak. Díky covidu a omezenému režimu se nám podařilo udržet nemocnici v černých číslech. Můžeme kromě odměn od státu, které přišly za loňský rok a přijdou i za letošek, vyplácet odměny zaměstnancům i z našeho rozpočtu.

Kolik jste mezi ně rozdělili?

V loňském roce to bylo pro covidové pracovníky 115 milionů korun, letos jsme rozdělili 54 miliony korun.

Myslíte si, že už bude jenom lépe?

Přál bych si, aby nám dal covid naději, že bude lépe, protože se lidem vrátila pokora. Pokora k životu, ke zdraví, k lidem i k sobě samým. Uvědomili jsme si, že nejme všemocní a že nejsme nesmrtelní. To je zřejmě to nejdůležitější, co by si z pandemie covidu měl každý z nás odnést. A podle toho se i chovat. Ale když jsem nedávno projížděl Plzní, tak jsem trochu zapochyboval. Lidé se pohybují bez roušek, shlukují se, pijí z jednoho kelímku. A to je pro mě strašlivé zjištění.