Kliknutím zvětšíteRozhlasová moderátorka Květa Bodollová provázela svým příjemným hlasem posluchače plzeňského rozhlasu mnoho let. Dlouho patřila k nejoblíbenějším moderátorům stanice, slýchat jste ji mohli v ranním i dopoledním vysílání a v rozhlasové seznamce spojila osudy mnoha osamělých lidí. Ti za ní rádi chodili i přímo do rozhlasové budovy na náměstí Míru. Jednoho dne se však její hlas z vysílání nečekaně ztratil.
Vzpomenete si ještě na svůj první rozhlasový den? Co vás do té majestátní budovy, kterou prošla řada slavných osobností, vlastně přivedlo?
Strašně to letí. Vždyť už je to skoro přesně na den padesát let. Nastoupila jsem do rozhlasu 1. května 1973 jako čerstvá absolventka Střední ekonomické školy. Na to, že hledají v rozhlase písařku, mě upozornila kamarádka, kterou jsem náhodou potkala. Šla jsem se tam hned zeptat. Asi je zaujalo, že mám státnici ze psaní na stroji a tak mě přijali. Poznala jsem tam staré rozhlasové bardy, Vladimíra Bernáška nebo Danu Vyskočilovou. Oni mně diktovali zprávy, někdy docela rychle, a já na ně vždycky volala: „Diktujte pomalu, já píšu těsnopisem.“ To jsem znala z nějaké divadelní hry, mně se ta věta líbila, tak jsem ji z legrace používala.
Ale brzy jste se dostala k rozhlasovému mikrofonu…
Tak brzy to nebylo. Byla jsem už vdaná, potom jsem šla na mateřskou dovolenou a během ní jsem ještě studovala. Když jsem se vrátila do rozhlasu, dostala jsem nabídku, abych zkusila mluvit na mikrofon. Vím, že mně tenkrát technik řekl, že to asi nepůjde. Ale nakonec moji nadřízení usoudili, že mám příjemný hlas a mohla bych to zvládnout. Poznala jsem pak hodně báječných lidí z oblasti kultury. Vzpomínám si na těžké magnetofony, ono to vypadalo jako zednická brašna, ale postupem času se přístroje zmenšovaly. Párkrát se mně stalo, že se rozhovor nenahrál. Třeba když jsme s Jaroslavem Kopejtkem jeli na Kokořínsko za bratrem pana Suchého, Ondřejem. Bylo to dost daleko, byl sníh a mráz, přijeli jsme pozdě a on nás čekal v příjemně vytopené hospůdce. Čas příjemně utíkal a my jsme druhý den zjistili, že jsme natočili jen závěr rozhovoru. To bylo nemilé překvapení!
Pak ale přišla šance stát se moderátorkou a chodit každý den do živého vysílání. Byla to velká změna?Ze začátku to byla velká tréma, ale moderovali jsme často ve dvou a to jsem bývala klidnější. Začínala jsem ranním vysíláním, vstávala jsem před čtvrtou hodinou ranní. Naštěstí jsem bydlela blízko rádia. Pak přišla dopolední i odpolední vysílání, víkendy a večerní studia Kontakt. Byla to hezká práce a těšila jsem se na každého hosta, co nám zajímavého poví.
Ještě zůstaňme u těch osobností. Na koho ze slavných máte například hezké vzpomínky?Já jsem všechny hosty obdivovala. Hodně jsem si o nich přečetla. Ráda jsem vysílala s lékaři, to jsou hvězdy, které si zaslouží naši pozornost. Vzpomínám si na Bohumila Hrabala, Miroslava Horníčka, snad všichni herci byli v zábavných pořadech Vladimíra Bernáška. A ráda vzpomínám na jednoho úspěšného režiséra. Steve Loveček Lichtag to byl. Ten rád vyprávěl o velkých bílých žralocích. Já mu pustila v nestřežené chvíli do sluchátek zvuky velryb a on rychle zareagoval a vyprávěl, o čem si asi povídají, co si dají k večeři, kam se vydají. S ním to vždy bylo napínavé a vtipné, snad ho to taky bavilo. Třeba jsem mu připomínala velrybu……chacha… Já to tak prožívala, jako bych s ním v tom oceánu byla.
Pokračujte. Kdo vás třeba při rozhovoru dokázal rozesmát?
Roman Stupka, se kterým jsme dvacet let, každý rok, připravovali živého Silvestra. Chvílemi se stávalo, že jsme se dusili smíchy a nemohli vysílat. Jednou, když měl být naším hostem Karel Gott, tak do přímého vysílání zavolal: „Jsem u borské věznice, ale už jsem za chvíli u vás.“ A posluchači, kteří na něj čekali přímo ve vysílacím studiu, se naučili jeho písničku a když vstoupil, tak mu ji zazpívali. A on řekl: „Tak když budete ještě dva tři roky cvičit, tak to bude dobrý.“ Vzpomínek je hodně. Viděla jsem na MFF v Karlových Varech, jak kousek ode mě u výtahu stojí francouzský herec, komik a režisér Pierre Richard. Známe ho jako roztržitého hrdinu. A přesně tak působil v té chvíli, kdy ho stiskl zavírající se výtah. Chvilku dovnitř, chvilku ven, dovnitř, ven. Scéna jako vystřižená z filmů o Blondýnovi. Také jsem letěla balonem a vzduchoplavec byl během letu neuvěřitelně vtipný. Byly to krásné momenty rozhlasové práce.
Před chvílí padla zmínka, že jste začala moderovat rozhlasovou seznamku. Posluchači si vás v ní díky vašemu příjemnému hlasu a milému humoru oblíbili a dodnes si vás pamatují. Na to období asi máte příjemné vzpomínky?
Seznamku jsem vysílala každou středu od 21 do 22 hodin. Vzpomínek a příběhů mám hodně. Dostala jsem několik pozvánek na svatbu. Seznámení lidé za mnou chodili a vyprávěli. Někteří se dožadovali svatebního daru. Jednou si mě nechala zavolat z recepce starší paní, přišla i se svým synem a přinesla mně kachnu. A prosila mě, abych už toho jejího syna seznámila. Taky se chtěli muži seznámit se mnou. Jeden příjemný hlas se mně ozval a chtěl mě poznat. Vyklubal se z něho můj vtipný bratranec z Prahy. Ale ne všechno bylo zábavné. Jeden z posluchačů mně například neustále volal a říkal, že si na mě počká v parku před rozhlasem. Hrozně jsem se bála a po vysílání jsem hned spěchala na tramvaj. Většinou mě doprovázela paní psycholožka Iva Kumperová, která se mnou často Seznamku vysílala.
Když jste byla na vrcholu popularity, váš hlas náhle z rozhlasového éteru zmizel. To se psal rok 2012. Prozradíte, co se tenkrát stalo?No, můj hlas zmizel sice náhle, ale schylovalo se k tomu už dlouho. Necítila jsem se delší dobu dobře, při námaze jsem se zadýchávala, nohy mě nepřetržitě bolely a natékaly. V pátek 15. června jsem ještě vysílala, ale cítila jsem se unaveně. V neděli za mnou přijela domů moje sestra a hned jsme jely na pohotovost. Odtud jsem už jsem jela s lékařským doprovodem záchrankou do Fakultní nemocnice. Lékařka na příjmu si všimla, že mám na jedné noze prasklý puchýř a ze stěru, který hned vyšetřili v laboratoři, zjistili, že obsahuje zlatého stafylokoka. Na jednotce intenzivní péče mě pak hned začali léčit, protože se ukázalo, že tahle záludná bakterie už způsobila infekci kostí ve spodní části nohou. Nastal toxický, život ohrožující septický šok.
Byla jste pak prý i několik dní v umělém spánku. Vnímala jste během něho, co se okolo vás děje?
Byla jsem v něm asi 10 dnů. Ale neustále byl se mnou někdo z rodiny. Slyšela jsem jejich hlasy, které mi dodávaly sílu. Odpovídat jsem ale nemohla, měla jsem tracheostomii a byla utlumená, ale věděla jsem, že na mne mí blízcí mluví, berou mne za ruku, pohladí, cítila jsem, že jsou se mnou. Uvědomila jsem si, jak mám báječnou rodinu, syna, sestru, bratra, přítele. Jenže veškerá snaha lékařů byla marná. Přišla jsem pozdě. Ukázalo se, že je nutné obě nohy v bércích amputovat. A k tomu jsem musela dát souhlas.
To asi bylo nejtěžší rozhodnutí ve vašem životě…
Vůbec nevím, kde se ve mně ta síla vzala, ale doktorům jsem stoprocentně věřila. Pak už to šlo rychle. Po operaci jsem se probudila, nohy jsem měla zkrácené a rány bolely. Hojily se ale dobře a můj zdravotní stav se rychle zlepšoval.
Co bylo v tomto pooperačním období pro vás nejhorší?
Asi to, že jsem se nemohla na posteli hnout ani otočit. Bylo mi nepříjemné volat v noci sestry, aby mne pootočily, protože jsem v té dosavadní poloze nemohla vydržet. Ale ony vždy pomohly, byly výborné. Také jsem se snažila cvičit svaly a přitahovat se, věděla jsem, že je to nutné. A vybavuju si jednu pro mě důležitou situaci. Při jedné vizitě krátce po operaci mě vzal jeden příjemný štíhlý lékař za ruku a debatu kolegů nad mým vážným zdravotním stavem uzavřel slovy: „Paní Bodollová to zvládne“. Později jsem zjistila, že to byl přednosta I. interní kliniky doktor Martin Matějovič. Někdy o našem životě rozhoduje síla slova.
Bylo obtížné naučit se znovu chodit? Zvykala jste si na protézy dlouho?Napřed to bylo křeslo. Jakmile jsem na něm mohla vyjet ven do parku, obrovsky mě to povzbuzovalo. Nesmím zapomenout na mého vzácného přítele, který mě tolik pomáhal. Každý den, celý půlrok za mnou chodil a pod stromy jsme spolu spřádali plány, kam autem vyrazíme, až mě pustí domů. Doma pomáhal při úpravách bytu a já pomalu dělala kroky s protézami. A představte si, že mě ve sněhu vozil na vozíku z nemocnice do budovy rozhlasu a já s kolegou Romanem chystala zvuky pro silvestrovské vysílání. A opravdu jsem 31. 12. vysílala. Scénář jsme s Romanem dopisovali na mém nemocničním pokoji. Po půlroce jsem mohla jít na Vánoce konečně domů.
A splnili jste si později ty cestovatelské plány?
Ano, byli jsme pořád na cestách. Tři neděle v Paříži, kde to můj Pavel dobře znal a potom na velké lodi po řece Yoně jsme poznávali úžasný francouzský venkov. Hezké chvíle jsme prožívali v Itálii u moře. Spolu jsme jezdili do Německa, Rakouska a každý den jsme navštívili i nějaký cíl v Čechách. Ráno jsme si přivstali, udělali svačinky a jeli na výlet.
Za rozhlasový mikrofon jste se pak na čas vrátila a posluchači na vás nezapomněli…
Bylo milé se vrátit do důvěrně známého prostředí. Vystoupala jsem pár schodů a byla ve studiu. S Jaroslavou Kreuzbergovou jsem pravidelně vysílala pořady o zdravém životním stylu. Mám doma schovanou krabici s různými poklady a dárečky od posluchačů, kterými mně dodávali energii. Mám tu anděla, podkovy, kameny, slony, baterie, dopisy a vzkazy. Někteří posluchači za mnou přicházeli i do nemocnice. Jedna milá paní mi tam přinesla i smaženici z hub, zabalenou do ručníku, aby zůstala teplá.
Nyní už do rozhlasové budovy nejezdíte, ale spolupráce pokračuje. Co konkrétně pro vysílání připravujete?Za rozhlasovým mikrofonem už sice nesedím, ale dostala jsem nabídku připravovat kolegům do vysílání kulturní pozvánky. Takže s rozhlasem a svými bývalými kolegy jsem vlastně pořád v kontaktu, i když pracuji přes počítač.
Takže stále posloucháte rozhlasové vysílání a víte, co se v redakci děje?
Samozřejmě. Vím třeba, že tam nedávno nastoupil nový ředitel David Jakš. Já si jej pamatuji jako mladého televizního redaktora, protože Česká televize tehdy sídlila ve stejné budově. On už si na to asi nevzpomene, ale kdysi jsme si v rozhlasové jídelně chtěli začít tykat a měli si na to dát pusu. Ale už k tomu nedošlo. Nahrnulo se tam najednou na oběd v tu chvíli plno lidí a on řekl: „Tak jí mám u tebe.” Tak jí má pořád u mě :-)
A jaké máte plány? A kam vyrazíte letos na dovolenou?
Plánů mám dost, chtěla bych být více s rodinou. Užívat si šikovné vnučky a dalších dětí z naší rozvětvené rodinky. Mně se vloni splnil sen, a tak věřím a pěvně v to doufám, že se podaří i letos vyrazit na rodinnou dovolenou do naší milované Itálie. Se synem jsme našli výborné ubytování pár minut od pláže. A ta pláž není ledajaká. Je kouzelná. Je plná úžasných vozíků, s nimiž se lidé, i méně pohybliví, dostanou do moře. Italové tu rádi vítají i zahraniční návštěvníky a umožní jim pomocí nádherných vozítek 21. století dostat se do moře. Škoda, že se toho můj muž nedočkal. Ale jedno vím jistě, člověk nesmí ztratit víru ve splnění svých snů. I když si někdy musí zatraceně počkat.
14
Tipy na víkend
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
