Boží požehnání neboli gotes

Tato hra se hrála v době totality především ve společnostech lidí z šedé ekonomiky jako byli například černí bookmakeři na dostizích. Ostatně známá píseň s textem Michala Horáčka Dnes je valcha u starýho Růžičky byla touto hrou inspirována a slovo valchař se užívalo pro bankéře, který se tímto hazardem vlastně živil. A snad už to můžeme říci, jméno Růžička je autentické.

Hra byla známa především pod názvem „plátýnko“, jelikož bankéř na začátku položil na stůl celý balík mariášových karet ovšem přilepených na plátnu a hrálo se na tehdejší dobu o neuvěřitelné sumy, prohrát za večer auto nebylo výjimkou.

Princip byl velmi jednoduchý. Každý z účastníků vyjma bankéře vsadil na jednu nebo více karet libovolnou sumu. Bankéř pak začal otáčet karty z promíchaného balíčku. Kdo vsadil na první nebo druhou otočenou kartu bral výhru ve výši vkladu, třetí a čtvrtá znamenala výhru ve výši dvojnásobku vkladu, pátá a šestá trojnásobku. Sedmá a poslední otočená karta zvaná „haupttrefa“ znamenala výhru ve výši desetinásobku vkladu. Poté si bankéř vzal vklady na všechny ostatní karty a hrálo se znovu.

A nyní malý výpočet. Představme si modelovou situaci, že na každou kartu je vsazena stejná částka. Pak bankéř vyplatí celkem dvaadvacetinásobek vkladu, načež posbírá vklad ze zbylých 25 karet. Rozdíl tří karet, čili zhruba deset procent, mu jde do kapsy. V praxi se to samozřejmě nestáválo, takže bankéř mohl jednu konkrétní hru prohrát, ale větu z matematické pravděpodobnosti zvanou zákon velkých čísel ošidit dloudobě nelze, takže živnost to byla velmi výnosná.

Velký los

Zde vstupuje do hry schopnost vyjednávat. Pravidla jsou víceméně naprosto primitivní, nejprve každý z hráčů složí dohodnutý bank a poté bankéř, který zde ovšem žádnou výhodu nemá a pouze hru obsluhuje, rozdá po jedné kartě postupně všem hráčům dokola, dokud nevyčerpá celý balíček většinou bridžových 52karet. Všichni hráči položí svékarty na stůl lícem nahoru a pak bankéř pečlivě zamíchá druhý balíček a položí jej na stůl. Nesmí dopustit, aby kdokoli zahlédl poslední kartu.

Načež začne karty postupně otáčet, a kdo má shodnou kartu, odevzdá ji. Hráč, kterému zbyde poslední, vyhrává bank. Napětí této hře však dodává doprovodné pravidlo. Hráč, který přišel o všechny karty, může říci „stát!“ a nyní následuje licitace o to, jestli je některý z protivníků ochoten mu některou ze svých zbylých karet prodat. Prodejní cena záleží čistě na dohodě, takže čím méně karet zbývá, tím se asi bude zvyšovat, a povolena je i dohoda o podílu na zisku.

Hraje-li hodně hráčů, mohou se dohodnout, že výhru nezískává jen poslední otočená karta, ale je jich více. V tomto případě bývá pravidlem, že výše výhry se postupně zvyšuje, takže poslední karta bere nejvyšší výhru.