Nový léčebný program Kubíkovi pomáhá

Bukovník – Pětiletý Kubík Ducháč z Bukovníku na Sušicku je už od narození postižený. Do svých tří let nebyl vůbec schopen chodit. Díky péči rodičů se jeho stav zlepšuje, stále ale má výraznější problém s rovnováhou, po určité chvíli vždy upadne. Na pravé ruce má ztíženou motoriku, vývoj řeči je opožděný. Po mentální a psychické stránce je ale v pořádku. Rodiče s ním doma pravidelně cvičí, dojíždějí na rehabilitační kontroly, na logopedii a absolvují s ním pobyty v jihočeském centru pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením. To ale nestačí.

Letos na jaře Ducháčovi zjistili, že v lázních Klimkovice se otevřel nový léčebný program Klim-therapy, který by Kubíkovi mohl pomoci. Potřebovali na něj 46 060 korun, jenže tuto částku nebyli schopni dát dohromady. Starají se totiž o čtyři děti, paní je navíc na mateřské dovolené. Obrátili se proto s prosbou o pomoc na veřejnost, která je mohla podpořit hned dvěma způsoby. Prvním byla sbírka plechovek, druhým příspěvek na účet Konta BARIÉRY. A lidé skutečně pomohli. Nedávno tak chlapec mohl program absolvovat. Měsíční pobyt v lázních dítěti prospěl. Kubík je celkově pevnější, jistější, stabilnější, chůze je rytmičtější a koordinovanější. „Máme z toho velikou radost, byl to pro nás předčasný vánoční dárek," říká chlapcova maminka Stanislava Ducháčová. Vyhráno ale není, Kubík by potřeboval lázně absolvovat ještě dvakrát. Peníze na ně rodina zatím nemá, i tentokrát by potřebovala pomoc veřejnosti. 

Šnek objíždí svět, Vánoce tráví v Íránu

Plzeň – Kvůli vrozené srdeční vadě nesměl Jaroslav Král z Plzně v dětství na sport ani pomyslet. To se změnilo poté, co lékaři muži voperovali umělou srdeční chlopeň. Král, přezdívaný Šnek, se začal věnovat cyklistice a s bagáží naloženou na kole a s mottem „pomalu, ale jistě" vyrážel na nejrůznější cesty, jež brzy překročily hranice Evropy.

V květnu se pak po roce příprav vydal na cestu nejdelší. Rozhodl se totiž splnit si sen a objet na kole svět. Dobu svého putování odhaduje na pět let, a to včetně pracovních přestávek, během nichž si chce na cestu vydělávat.

Po projetí Slovenska, Ukrajiny, Rumunska, Bulharska a Turecka je nyní Šnek v Íránu, kde jej v Teheránu čekalo vyřízení indického víza a prodloužení víza íránského. „Doufám, že na Štědrý den už budu za Teheránem a na cestě za sluníčkem," uvedl před pár dny cestovatel, který nyní míří k Perskému zálivu. „Žádné speciální oslavy Vánoc v plánu nemám. Večer ve stanu si samozřejmě vzpomenu na své nejbližší a doufám, že smutek po domově nebude moc velký," napsal Deníku Šnek, jehož obtěžkané a bezmála sedmdesát kilo vážící kolo považovala celnice na slovensko-ukrajinských hranicích za motorku.

V Turecku se jej zase policisté kromě otázky odkud a kam jede, zeptali i na to, proč. „Já na to, že jsem cestovatel a turista. To jim stačilo," píše ve svých deníkových zápiscích Šnek, jenž už alespoň tisíckrát v angličtině, němčině či ruštině zvědavcům přibližoval svou pouť, za niž nejen od svých blízkých sklízí obdiv a uznání. 

V audienční místnosti u papeže

Domažlice – Velká duchovní posila a silný zážitek. Tak vnímá návštěvu Vatikánu a přítomnost v audienční místnosti u papeže Františka v adventním čase Stanislav Antoš z Domažlic (na snímku uprostřed). Před deseti dny byl součástí delegace města, jež spolu se zástupci bavorského Waldmünchenu věnovalo papežskému státu vánoční strom, který zdobí Svatopetrské náměstí.

„Když v sále několikrát zazní slovo Domažlice z úst řezenského biskupa Rudolfa Voderholzera na tak vysoké diplomatické úrovni, každého patriota to musí zahřát na duši," říká Antoš a pokračuje: „Myslím, že úkolem každé generace je přispět k dobrému jménu Domažlic, o které se dříve zasloužili literáti, lidé spjatí s národním obrozením i nositelé folklórních tradic.

Stanislav Antoš na vlastní kůži zažil oficiální i neformální tvář vysokých vatikánských kruhů.

„Když jsme procházeli postranní uličky a zákulisí historických budov za doprovodu Otce biskupa Františka Radkovského a gardisté mu vzdávali k poctě zbraň a všichni četníci mu salutovali, protože když je v biskupském obleku, tak je jejich nadřízený, tak to byl jedinečný zážitek. Na druhou stranu chci vyvrátit všechny představy o naškrobeném a zkostnatělém Vatikánu. Poznal jsem uvolněnou, neformální a přívětivou atmosféru, při které nebyla nouze o vtipkování a pohodové diskuze," dodává Domažličan. 

Věře i miminku vyšli vstříc dobří lidé

Stříbrsko – Paní Věra S. žila v poklidné domácnosti se svým manželem. Začátek vztahu byl idylický, manžel milující, ale postupem času se začal měnit. Urážky vystřídalo fyzické i psychické týrání. „Začala jsem se ho bát. Nevěděla jsem, jakou bude mít náladu, když přijdu z práce," vysvětlila. Týrání se stupňovalo až vyvrcholilo neskutečným proudem pěstí a kopanců. Paní Věra skončila v nemocnici. Ale najednou přišlo něco, co nečekala. Dítě. A pomoc od jiných lidí. Nevěděla, jak se má k této situaci postavit. Vždyť miminko přišlo ve chvíli, kdy jí její manžel hrozně ublížil. Paní Věra neměla téměř nic, ale přesto se rozhodla, že si miminko nechá a podle jejích slov to bylo to nejlepší, co ji v životě mohlo potkat. „Neměla jsem skoro žádné peníze, ani jídlo. Manžel se ke mně nehlásil, nechtěl mě vidět. Ani já jeho, po tom všem, co mi způsobil. Ale věděla jsem jen jedno, že musím být silná a vydržet, aby se Mareček narodil zdravý."
Přes sociální síť se paní Věra seznámila s Lucií Auersvaldovou. Ta se rozhodla, že pomůže. Dala jí oblečení po synovi, půjčila dětskou postýlku. Podařilo se získat i finanční prostředky. Pomoc přišla i z Bezdružic. Iveta Luňáková uspořádala dobročinnou sbírku.

Když se paní Věra dozvěděla o dobročinné sbírce, byla v rozpacích. „Jsem šťastná a vděčná. Nedokážu to stále vstřebat. Takovou pomoc bych nikdy v životě nečekala. Díky, díky všem," vyslovila Věra.