Pro osmnáctiletou Moniku z Plzně znamená tato forma přivýdělku významnou finanční injekci. „Šestnáct stovek měsíčně je pro mě dost,“ říká Monika, a tak chodí na odběr každý týden. Negativního dopadu častých odběrů na své zdraví se prý neobává. Alespoň zatím.

Ona i desítky dalších proto pravidelně navštěvují plzeňskou pobočku firmy Sanaplasma, která dárcům krevní plazmy nabízí finanční odměnu. Klient sice krevní plazmu oficiálně daruje zdarma, za vynaložený čas a úsilí ale získá při každém odběru čtyři sta korun na ruku. „Právě finance byly hlavním důvodem, proč chodím na plazmu už tři měsíce, prakticky každý týden,“ říká Monika. „Ptala jsem se i na transfuzní stanici, ale tam za odběry neplatí,“ dodává.

Primářka transfuzního oddělení plzeňské fakultní nemocnice Růžena Herynková tato slova potvrzuje. „Odběry jsou u nás skutečně bezplatné, máme registr dárců a ti pravidelně přicházejí,“ vysvětluje. Peníze prý ve výjimečných případech ale vyplácejí i tam.

„Pokud jde o akutní neplánovaný odběr krevních destiček, hlavně pak v případech, kdy je potřebujeme například o víkendu nebo v noci, voláme dárcům z našeho registru, zda by byli ochotni okamžitě přijet na odběr. V takovém případě má dárce možnost požádat o finanční náhradu, která se pohybuje někde kolem devíti set korun,“ říká Herynková.

Lékaři upozorňují, že mezi jednotlivými odběry plazmy by mělo uplynout alespoň čtrnáct dnů, aby se tělo mělo čas pořádně zregenerovat. „Tím, že obchodník s krevní plazmou provede čtyři odběry do měsíce jednomu dárci, sice žádný zákon neporušuje, z lékařského hlediska to ale za vhodné nepovažuji,“ říká chirurg Petr Jakš. „Celkově však množství odebrané plazmy nesmí přesáhnout 25 litrů ročně,“ dodává. Podle něho by měli dárci vzít v potaz i jiné hledisko, než je to finanční. Monika ale na podobné argumenty neslyší. „Čtyři stovky za hodinu? To je hodně dobrá odměna,“ dodává rozhodně.

Na prodej vlastní krevní plazmy se přitom řada lidí dívá „skrz prsty“. „Mně to přijde docela nechutný, je to jako kdybych prodávala vlastní tělo,“ říká například devatenáctiletá Adéla Němcová z Plzně. „Buď chci někomu opravdu pomoci, tak to udělám zadarmo, nebo potřebuji peníze a v takovém případě si najdu normální brigádu,“ dodává.

Navíc by prý měla strach z toho, že se při obrovském počtu lidí docházejících na odběry, snadno nakazí nějakou chorobou. „Toho se absolutně nebojím, mají tam čisto a podle toho, co jsem zatím viděla a zažila, jsem přesvědčena, že něco takového absolutně nepřichází v úvahu,“ vyvrací její obavy Monika.

Během necelé půlhodiny prošlo v úterý ráno dveřmi plzeňské pobočky firmy Sanaplasma asi dvacet lidí. Manažerka plzeňské pobočky nás odkázala na e–mailovou komunikaci s majitelem firmy Martinem Lukasem. Ten ale na naše dotazy nereagoval.