Michal Chmelenský je vedoucím národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni a vede Národopisné muzeum Plzeňska. O lidových zvycích, a nejen vánočních, toho ví hodně.

Držíte v ruce dekoraci. Co to je?

Je to pozůstatek našeho programu pro děti, který jsme pojmenovali Rok na vsi. Děti vyráběly dekorace, které dříve ve venkovském prostředí patřily k Vánocům. Etnografové jim říkají zvykoslovné předměty. To, co držím v ruce, je ježek. Je to nazdobené jablíčko, na němž bývaly napíchány křížaly a sušené švestky, a nahoře ho zdobil krušpánek neboli zimostráz tedy věčně zelená rostlina. Ježek byl dárek spojený s mikulášskou a adventní dobou. Děti sušené ovoce postupně uzobávaly.

Podobně fungovaly i vánoční vrkoče. V květináči byla umístěna důmyslná konstrukce z hůlek, ověnčená jablky a dalšími dobrotami. Děti je ujídaly až do Tří králů. Vrkoče zdobily ve vánočním čase venkovské domácnosti ještě v 60. a 70. letech 19. století. Pak je vytlačil zdobený stromeček.

Takové dárky asi byly praktické. Zajistily dětem přísun vitaminů a energie…

To jistě. My dnes máme vánoční dobu spojenou s hodováním. Ale tehdy měli k dispozici hodně rozdílné potraviny. Na Štědrý večer se podávala jednoduchá muzika, což bylo jídlo připravené ze sušených švestek i jablíček povařené ve vodě. Vysypalo se na talíř a jedly se povařené křížaly a švestky. Do té sladké vody se namáčel chleba.

To už jsou asi chutě, které jsou nám dost vzdálené…

Tehdy ta jídla opravdu chutnala jinak. Dělával se třeba kuba, my máme dnes zažito, že jsou to kroupy s česnekem a houbami. Tehdy se dělával černý kuba, tedy kroupy se švestkami. Ještě na konci 19. století byl kapr na štědrovečerním stole na venkově velkou výjimkou.

close Michal Chmelenský a příbramský betlém info Zdroj: Deník / Hana Josefová zoom_in

Co zajímavého ohledně vánočních zvyků či předmětů má Národopisné muzeum Plzeňska?

Máme stálou expozici s názvem Od Martina do Martina, kde se lidé mohou seznámit se zvyky a tradicemi, které se ve venkovském prostředí na Plzeňsku udržovaly během celého roku. Máme tam instalován pěkný příbramský betlém, do nějž postupně přidáváme další a další figurky, které vyřezávají naši kolegové Jiří Špinka a Ludmila Kristlová. V muzeích to zvykem není, ale dřív se to tak dělalo. Betlémy se postupně rozrůstaly. Je pěkné, když je památka živá a tradice pokračuje.

Jaké zajímavé vánoční zvyky se na Plzeňsku praktikovaly?

Hned mě napadne jeden z Radobyčic. Na Štědrý den tam psovi dávali česnek a pak ho vyhodili z okna do sněhu. To proto, aby byl silný a dobře hlídal. To už by dneska neprošlo. Já vždycky zdůrazňuji, že to bylo z přízemní chaloupky. Jiné zvyky se hodně prolínaly s dívčími věštbami. Máme zaznamenány dvě říkanky jednu z Kunějovic na severním Plzeňsku a druhou z Radnic na Rokycansku. V Kunějovicích šla o Štedrém dnu zatřást dívka do sadu bezem a podle toho, z jakého stavení zaštěkal pes, soudilo se, že odtud bude její ženich. V Radnicích se klepalo na střez, což byl dřez na nádobí. To je pěkná ukázka toho, jak se motiv v lidovém prostředí sdílí a malinko posouvá.

Pro křesťany jsou Vánoce svátky narození Ježíše Krista. Vnímáte zvyky, které jste popsal, spíše jako oslavu přírodního cyklu?

My vlastně nevíme, jak vypadaly předkřesťanské zvyky, protože křesťanství u nás funguje už hodně dlouho. Jistěže lidé měli kdysi blíže k přírodě, ale jejich život byl poměrně náročný. Katolickou religiozitu prožívali hluboce a niterně. Pokoušeli se ji zapojit do každodenního života, v něm propojovali to, co jim dává obživu, s tím, v co věří.