Manželé Alice a Radim Teodor Bílkovi z Plzně už toho spolu procestovali hodně. V polovině března se vrátili z měsíční cesty po jihovýchodní Asii a už teď mají naplánovanou další cestu – láká je New York a Texas. Třicetiletý Radim má cestování doslova v krvi, na první zahraniční dovolené ho už od dvou let brali rodiče. Manželka Alice, která je o čtyři roky mladší, do Radimova ´rozjetého vlaku´ prostě naskočila a už osm let putují jen spolu. Cíl jejich cesty vybírá vždycky Radim. „Ale konzultuje to se mnou, to zas jo,“ dodává Alice.

Jak to člověka napadne, že se na měsíc sebere a odjede do jihovýchodní Asie?
Radim: Byli jsme před pár lety na Srí Lance, moc se nám tam líbilo a chtěli jsme se vrátit nazpátek. Ale říkali jsme si, že chceme i někam dál. Pak jsem koupil letenky a vyrazili jsme na vlastní pěst.

Měli jste problém s uvolněním z práce?
Alice: Museli jsme hodně přemlouvat, ale nakonec nám to prošlo a 19. února jsme odletěli.

Letěli jste do Hongkongu, co bylo pak?
Radim: Chtěli jsme to procestovat celé, takže jsme tam byli čtyři dny a pak jsme jeli katamaránem do Macaa, kde jsme byli další den. Vrátili jsme se do Hongkongu a odtud jsme se vydali na Filipíny.

Kolik jste zvládli procestovat zemí?
Radim: Čtyři – Hongkong, Macao, Filipíny a Tchai-wan.

Kde se vám líbilo nejvíc?
Alice: Mně asi na Filipínách u moře. Bylo tam úžasné teplo – nad třicet stupňů.
Radim: Každý jsme měli asi třináctikilovou krosnu, takže bylo celkem náročné chodit s tím po Filipínách. Každý jsme za ten měsíc zhubli asi pět kilo. Což je dané ale i tím, že se tam jí pořád rýže – pětkrát denně.

Nelezla už vám po měsíci rýže krkem?
Alice: Mně ani moc ne, ale manžel říkal, že ji tak dva roky nechce ani vidět.
Radim: Oni tam mají třeba pětadvacet druhů rýže. Kulatou a třeba dlouhozrnnou jsme poznali, ale pak je lepivá, míň lepivá nebo trochu nažloutlá. Pro nás Evropany to pak už splývá. Kuchyně je tam ale hodně odlišná. Oni jedí častěji, malé porce a většinou s rýží, takže jsou to lehká jídla. Pak si dají ještě ovoce, toho snědí taky hodně. Není to jako u nás, kdy se člověk pořádně nadlabe a nemůže se hnout. Jejich strava je mnohem zdravější.

Jeli jste na měsíc na druhý konec světa, nevěděli jste pořádně, co vás čeká. Co si člověk v takovém případě balí do krosny? Zvlášť když další zavazadla nemá?
Alice: Jen nejnutnější věci. Hygienické potřeby a nějaké oblečení. Počítali jsme s tím, že si něco určitě dokoupíme, v Hongkongu je levné oblečení. Třeba trička jsme kupovali i na Filipínách.
Radim: Kromě toho jsme měli karimatky, spacák a pro jistotu i stan. Ten jsme nakonec ani nevyužili, i když jsem se na to těšil.
Alice: Naštěstí jsme ho nepotřebovali.

Kde jste spali? Využívali jste hotely?
Radim: Snažil jsem se už z Česka zajistit si bydlení pomocí CouchSurfing. To je komunita cestovatelů, která si navzájem zdarma nabízí ubytování. Já ho nabízím tady, a když jedu někam do zahraničí, zase můžu využít nabídky jiných. Tímto způsobem se nám podařilo sehnat ubytování tak pro půlku nocí. A je to fajn, protože člověk nemá hotel se vším pod nosem, ale žije mezi domorodci na sídlišti, kde se vaří ta místní jídla…

Ochutnávali jste všechno?
Alice: Celkem jo.
Radim: Zajímavý byl Hongkong, který spadá pod Čínu. Tam na tržišti koupíte třeba živé žáby nebo želvičky na jídlo. Jedli jsme tam smažené husí krky nebo chobotnice. Ale největší kulinářský zážitek mám z Filipín. To se vezme asi dvaceticentimetrová mušle, taková ta točená, do ní se nalije vodka s chilli, ten prevít uvnitř umře, povolí mu svaly a celé se to dá vyšťourat. A to se celé syrové sní
Alice: To jsem já nejedla.

Co už jste všechno procestovali?
Radim: Loni jsme byli v Dominikánské republice, na víkend v Norsku a na vlastní pěst jsme stihli procestovat Irsko
Alice: Začínali jsme ´obyčejně´ - dovolenými u moře,

Navštívili jste i druhý nejvyšší mrakodrap na světě – Tchaj-pej 101? Neměli jste třeba závrať?
Alice: Naštěstí bylo špatné počasí, takže jsme byli jen na zastřešené terase. To bylo, jako když se tady člověk kouká z okna…
Radim: Ale v 89. patře…
Alice: To jo, lidičky byli fakt malincí, auta taky – vypadalo to jako dětské hračky. V jednom z vyšších pater je ještě otevřená terasa, a to nevím, jestli bych zvládla.
Radim: Tenhle mrakodrap, to je zážitek. 509 metrů vysoký, 101 pater nad zemí, pět pod zemí a je tam soustava devatenácti výtahů. Jeden z nich jede rychlostí 60 kilometrů v hodině, takže člověk vyjede nahoru za 47 vteřin!

To je rychlejší než vyjet schody v pražském metru…
Radim: Zaléhá z toho v uších.
Alice: Člověk vyjede nahoru a žaludek má ještě dole.

Co jste si přivezli ze své expedice?
Radim: Málo věcí. Měli jsme jen krosny a člověk váží každé kilo. Dovezli jsme si alkohol, protože na Filipínách je nejlevnější.
Alice: A mému taťkovi jsme přivezli tamější pivo, to vyšlo na šest korun. Dokonce o něm řekl, že je moc dobré, což je od něj coby pivaře obrovská pochvala.
Radim: Přivezli jsme si spoustu oblečení. Na cestu jsme si vzali staré věci s tím, že až je ušpiníme, normálně je zahodíme. A koupili jsme si nové, tam je opravdu levno.

Na kolik vás tahle měsíční dovolená vyšla?
Radim: Bál jsem se rozpočtu, měli jsme naspořeno sto tisíc. V Hongkongu a Macau jsem se dost lekl, protože ceny byly stejné jako u nás. Na Tchaj-wanu bylo levněji jen o málo, takže jsem se bál, že nevyjdeme. Ale pak jsme dorazili na Filipíny a tam je opravdu hodně levno. Tam jsme se pak i snažili hodně utrácet, ale ani to nešlo. Dovezli jsme ještě 35 tisíc zpátky.
Alice: Celá dovolená včetně letenek, poplatků, kapesného, nás vyšla pro dva na 65 tisíc korun. Nejdražší na tom byly letenky.

Jak to bylo s domluvou? Předpokládám, že v Hongkongu se anglicky dá domluvit, ale co v těch dalších zemích?
Radim: Největší problém byl na Tchaj-wanu, tam lidé moc anglicky neumí. V hlavním městě to ještě jde, ale dál od centra se člověk domlouvá jen rukama nohama.
Alice: Vtipné bylo, když nám třeba v restauraci přinesli jídelní lístek a bylo to jen čínsky. Naštěstí jsme s sebou měli domorodce, který nám řekl, co tam mají.
Radim: Tam jsem si objednal rybí polívku, protože ryby miluju. Ale tam to znamená jen misku s horkou vodou, ve které plavala celá ryba. Sice byla bez vnitřností, ale hlava, ocas, ploutve tam byly. To bylo i na mě dost nechutné.

I v této oblasti jsou určitě místa, kde je hodně vidět chudoba…
Radim: V Asii je to velký kontrast. Na jedné straně je Hongkong a Tchaj-wan, tedy obrovské velmoci, co se týče technologií. Lidé tam chodí s iPady, notebooky, samé nejnovější technologie. A stačí sednout do letadla a za dvě hodinky je člověk na Filipínách. A tam je bída, Filipíny patří mezi nejchudší země na světě. V Manile se nám běžně stávalo, že nás za den oslovilo třeba čtyřicet dětí, které žijí na ulici jako bezdomovci. Po hodině už člověk ani nemá co rozdávat.

Byly chvíle, kdy vám bylo opravdu úzko, kdy jste měli strach?
Alice: Já měla strach skoro celou dobu, aby se nám něco nestalo.
Radim: Povedlo se nám zabloudit a vlezli jsme do chudinského slumu. Tam jsem měl opravdu strach. Sice jsme foťáky a kameru schovali, ale stejně člověk na sobě cítí ty přilepené oči. Nebylo to příjemné, tam člověka opravdu nemají rádi. Sklopili jsme uši a honem šli pryč.

Pro vás, Alice, to asi nebylo nic příjemného. Máte světlé vlasy, tím jste pro ně určitě byla jako magnet, ne?
Alice: No, kupodivu ani ne. Myslela jsem, že to bude horší. Spíš koukaly po manželovi místní Filipínky, než aby chlapi koukali po mně.
Radim: Ony se snaží dostat ze země pryč, takže zkouší všechny způsoby. V okolních zemích berou Filipínce trochu jako my tady Romy – jsou chudí, mají běžně deset dvanáct dětí. Lidé tam bydlí i na ulicích ve stanu. Tam žijí, vaří si, nic jiného nemají. Kolem špína, bordel – to bylo kruté. Oproti Hongkongu a Tchaj-wanu obrovský rozdíl, tam je všude čisťounko a uklizeno.

Alice: To v Manile je hrozný nepořádek. Koupila jsem si tam třeba kukuřici a pak jsem hodinu nosila ten klas, protože jsem neměla kam ho vyhodit. Nikde nebyl odpadkový koš, po hodině už jsem to vzdala a odhodila jsem to někam. V Plzni je odpadkových košů málo, ale tam chybí úplně.

Řekli jste si někdy za ten měsíc: A už dost. Už chci domů a nikam už nejdu.
Alice: Bylo mi ouvej, když jsem byla nastydlá z teplotních šoků. Zatímco v Manile bylo 35 °C, na Tchaj-wanu bylo 12 °C. A přitom je to od sebe jen dvě hodinky letadlem. To se mi chtělo opravdu domů.

Měli jste také střevní potíže? Při takových cestách se většinou člověku nevyhnou…
Radim: Co se týče hygieny, je to strašné. Ale snažili jsme si dávat si každý večer loka whisky právě kvůli různým nemocem, takže jsme to přečkali. Vodu jsme si kupovali balenou, ale třeba nanuky nebo jídlo na ulici jsme si normálně kupovali. Vyhýbali jsme se těm luxusním restauracím a využívali ty běžné jídelny na ulicích.
Alice: Celou dobu jsme žádné problémy neměli, to až když jsme se vrátili do Čech.
Radim: Po návratu jsem měl střevní potíže, pak se přidalo zvracení a nakonec jsem skončil v nemocnici na kapačkách.

Dokážete popsat svůj nejsilnější zážitek?
Radim: Je toho hodně…
Alice: V Manile jsme bydleli u jednoho domorodce, který nám už předem říkal, že má hospodyni a uklízečku, která se o něho stará. Ta mu vařila, uklízela mu, to mi přišlo zvláštní, mohla třeba jíst až po nás a z toho, co zbylo. Navíc se k ní nechoval moc hezky.
Radim: Manželka to popisuje moc mírně, pro něj to byla prostě služka. Ema sem, Ema tam, žádné prosím nebo děkuji. Jedla po nás až zbytky – pro nás Evropany to bylo divné. Když jsme přišli, hned jsme se s ní přivítali, podali jí ruku a on na nás koukal, proč to jako děláme.
Alice: To byl velký střet kultury.
Radim: Co se týče dalších zážitků, tak už jen let dvoupatrovým letadlem Jumbo Jet nebo luxusním boeingem 777 stál za to. Hongkong to je samý mrakodrap, betonová džungle. Na Filipínách jsme zase letěli malým vrtulovým letadýlkem…
Alice: To bylo strašný. Měla jsem strach, že se mi to rozsype pod nohama.
Radim: Nebo na Tchaj-wanu jsme třeba byli na horách a po celodenním putování jsme šli do termálních pramenů. A tam jsme potkali Čechy! Osm českých studentů tam studuje čínštinu. Ta náhoda, kdy na druhém konci světa člověk potká Čechy, mě úplně fascinovala. Samozřejmě jsme okamžitě zalezli do hospody a opili se spolu.

Na co jste se po tom měsíci těšili nejvíc?
Alice: Na české jídlo.
Radim: Básnili jsme o hamburgrech, kroketách, langoších a taky párku v rohlíku. V Asii je totiž všechno na sladko – houska sladká, v tom sladký párek a sladký kečup. Hrozný.
Alice: A na český chleba, normální sýry nebo třeba kafe…

Jak vidíte svou budoucnost? Co vás láká do budoucna?
Radim: Příští rok poletíme do Ameriky, chceme do Texasu a do New Yorku…
Alice: Vždycky si dělám srandu, že jsem byla v Hongkongu, Turecku, na Filipínách i na Srí Lance, ale ještě jsem nebyla v Chorvatsku. Tam, kde všichni začínají, jsme ještě nebyli. Manžel mi na to pokaždé řekne, že tam pojedeme, až budeme mít děti.

Plánujete rodinu?
Alice: Už jsme ji plánovali loni, ale pak jsme ji odložili a říkali jsme, že až po Filipínách. Teď už máme zase vymyšlený Texas, takže plánujeme, ale…
Radim: Zatím plánuju letenky. Dokud to jde, chceme zkrátka cestovat.

Lákají vás ještě vůbec výlety po Česku?
Alice: Určitě, jezdíme hodně.
Radim: Miluju stopování, takže se vždycky sebereme a jedeme za mou rodinou na Ostravsko. Máme Čechy a památky projeté poměrně slušně.
Alice: Čas od času si vezmeme jen krosny a jdeme na pár dní pěšky jen okolo Plzně.