Vrátil se sem ve čtvrtek, kdy přijel na oslavy osvobození. Na šestý květen 1945 má rozporuplné vzpomínky. „Pamatuji si, jak jsme přijeli na náměstí Republiky. Lidé se scházeli a obklopili tanky, vyhrnula se spousta lidí a v té pohodě najednou začala střelba,“ vzpomíná Petersen.

Na jeho tank se sypaly kulky z nejvyššího okna kostela. „Lidé se hned rozutekli a my jsme na náměstí zůstali sami. Zanedlouho jsme byli odveleni na jih od Plzně, protože náš tank vytrhával kostky ze silnice,“ říká veterán.

Odvelené tanky odjely z města přes Bory na pole u Radobyčic. „Lidé na nás cestou volali, ale my jsme jim nerozumněli. Jeden z nás byl původem Polák a tak pochopil, že nám chtějí říct, jak daleko před námi je německý konvoj, ke kterému jsme se blížili,“ vypráví Petersen.

Německý konvoj Američané dojeli asi tři míle za Plzní. „Nebyli to ale esesáci. Měli rozbitá auta. Zajali jsme je. Jejich vlajku s hákovým křížem jsme roztrhali a udělali jsme si z ní kapesníky, do kterých jsme před nimi smrkali,“ dodává a vzpomíná na krásnou noc, kterou prožili vojáci na louce u Radobyčic. Právě tam se totiž mohli po dlouhé době vyspat bez bot.

„Čekalo nás ale ještě krásnější ráno. Probudila nás píšťalka a my jsme uviděli snad sto ženských s tácy plnými jídla. Přinesly nám džus, kávu, šunku a přinesly nám také vodu, abychom se mohli umýt,“ vzpomíná muž, pro kterého je svoboda tím nejcennějším v lidském životě. „Byl bych moc rád, kdyby se našly ženy, které nám tehdy tu snídani přinesly. Rád bych se s nimi znovu nasnídal a promluvil s nimi,“ zasnil se Petersen.