Nakukuji dovnitř budovy a v dálce už vidím svého šéfa. Tomáš Weber je sympatický člověk, který mne celý den trpělivě provázel radostmi i úskalími své práce. Směje se už z dálky, přivítá mě a vcházíme dovnitř. Ihned začnu cítit vůni stáje. „Já už za tu dobu, co tu pracuji, nic necítím,“ povídá mi.

Společně postupujeme box po boxu, zametáme včerejší trávu, bobky a slámu. V prvních chvílích myslím, že uteču, ani ne tak kvůli množství práce, ale kvůli dotěrným kousajícím mouchám, které jsou úplně všude. Nakonec vydržím, zatnu zuby a metu koštětem jako o závod.

Zvířata jsou venku, zatím jsem žádné nezahlédla. Až na druhé straně uličky se musím vyhoupnout na špičky, abych se mohla podívat do známého boxu. V rohu vidím Mexe, který okamžitě nastraží uši. Zdá se mi, že příliš nevyrostl. „Vidíte, a já myslím, že roste jako z vody,“ směje se Weber.

V jednom z boxů se skleněnou výlohou najdeme mrtvého vrabce. „Létá jich sem hodně a občas vletí do skla. Pojďte, něco vám ukážu,“ říká a já ho následuji. „On je zbožňuje,“ dodává a hází vrabce do zobáku natěšenému zoborožci kaferskému. Pták, který by vzhledově soutěž krásy jistě nevyhrál, si mě nakonec získal svojí zvědavostí a zájmem o vše, co se v pavilonu i mimo něj děje. Kolikrát jsem ho viděla sedět u vitríny, jak pozoruje procházející lidi a zobákem klepe na sklo.

Poslední box patří zebrám. Koníci „v pyžamu“ jsou krásní, ale hodně nadělají, jejich box byl nejšpinavější. Po dvou hodinách máme uklizeno, ve všech stáních je čistá sláma a čerstvá tráva, zvířata se mohou vrátit. Čistotu však příliš neocení a ihned si své místo označí hromádkou bobků. „To je k naštvání, co?“ směje se ošetřovatel. Samice Kenya se ode mě za mrkev nechala i pohladit a vyhledávala mě pak po celý den.

Pak dostanu několik kyblíků s granulemi, vločkami a krásně vonícím müsli, je čas na suché krmení. Většina zvířat moc dobře ví, že právě teď se bude rozdávat jídlo. Antilopy jelení jsou nastoupené u svého žlábku. Jakmile vstoupím dovnitř, utečou, ale zase ne tak daleko, aby neztratily přehled, co se děje. Stačí o trochu odstoupit a už se vrhají na svoji dávku granulí.

Po pauze na oběd jdeme s kolečkem uklidit a připravit krmení kapybarám. Pak se vracíme do budovy, kde je ještě potřeba zamést venkovní betonové výběhy. Dostanu na starosti ten Mexův. Nutno dodat, že jsem se celý den snažila alespoň z části napodobit zametací techniku svého šéfa, přesto mi jeden výběh trval tak dlouho, co jemu tři ostatní. Sluníčko pálí o sto šest, jsem neskutečně zpocená a začínají mě bolet ruce. Konečně se mi podaří dostat bobky do určité formace, ve které jdou namést na lopatu. Pracovní směna v zoo končí ve tři hodiny a já se těším na svůj pracovní stůl v redakci.

Martina Němcová