Asi tak hodinu před letem začínám mít pořádně nahnáno. O atrakci, která má v Plzni premiéru, vlastně vůbec nic nevím a začínám si představovat to nejhorší. Pořádně nahnáno tak není úplně ten pravý výraz. Když už jsem na to ale jednou kývla a o tom, že se mám nechat vystřelit z obřího praku, napsala i do novin, tak už zkrátka couvnout nemůžu. A tak budu v Plzni po zátěžové zkoušce první, kdo bude mít „tu čest“ stát se živou dělovou koulí obřího katapultu, který je tento víkend součástí lunaparku ve Štruncových sadech.

Je takové vedro, že by to stačilo na kolaps i bez pětačtyřicetimetrového letu kolmo nahoru, na jehož konci se prý mohu těšit na tlak, jako bych vážila čtyři metráky, a následný volný pád, než se gumy mezi vidlicemi zase nenatáhnou… „Při tom letu vás to ale ofoukne,“ dodává mi na náladě organizátor pouti Milan Čech. Rád by prý, aby se z akce stala tradice, na které se budou podobné adrenalinové záležitosti objevovat každoročně. Přiznám se, že jeho slova moc nevnímám. Vtom mě ještě přichází „povzbudit“ starý známý Vlastík Lagron, který má vedle katapultu autodrom. „Já věděl, že to budeš ty, když říkali, že do toho vleze nějaká redaktorka. Máš životní pojistku? Úrazové pojištění? Sepsanou závěť? Ne? To je asi chyba,“ směje se mi. Výborně se baví i redakční fotograf. Jestli ty gumy rupnou a já se rozplácnu, Czech Press Photo má v kapse.

A škodolibě se culí také můj šéf s videokamerou v ruce, který to celé vymyslel. Já jsem přesvědčená o tom, že jestli to přežiju já, on už ne. Úsměv mu tuhne až ve chvíli, kdy nám majitelé katapultu oznámí, že musí být obsazené obě sedačky v kulatém ocelovém rámu. Se slovy, že to video natočit musí a že by byl pro mě špatná protizátěž, přenechává místo hrůzy slečně Kateřině, která měla tu smůlu a přicházela našÍm směrem.

Jdeme na to. Bojíme se obě, takže se v tom můžeme vzájemně podporovat. Přikšírovat a teď to čekání. Mně osobně do hovoru moc není a jen se snažím zhluboka dýchat. Srdce mi buší jako splašené.

„Teď to přijde,“ špitne Katka. Zdola je slabě slyšet three, two, one… Uáááááááááá… Kristova noho, takové zrychlení? Je po mně. Ba ne, to nejhorší přijde na vrcholu. Už to brzdí… A do háje i jinam! Ona se ta koule navíc začíná protáčet, to vůbec nečekám.

Nechápu, že mě to nenapadlo předtím, ale teď už se na to psychicky připravit rozhodně nestačím. Ve zlomku vteřiny to totiž cuklo a my se řítíme desítky metrů k zemi navíc hlavou dolů. To už samozřejmě nevřeštím jako prase na porážce, ale jako postřelený pavián s megafonem. Škub, rotace, nahoře zase kratičký nádech a znovu, siréna pokračuje. Dole ji prý naštěstí tlumí hlasitá muzika. Nahoru, dolu, dokola, znovu a znovu… Už se to pomalu začíná houpat trochu rozumně. Konečně! „Zdá se, že žijeme,“ zachraptím s úlevou a Katka přitakává. Už abych byla dole. Nejsem papež, ale i já mám důvod k vřelému vítání se s pevnou zemí po přistání. Ach to je úleva, přežila jsem. Ach to je úleva, praštila jsem šéfa!

Už jsme ale zase kamarádi. Po dvou hodinách, kdy jsem se přestala třást, zažívám euforii ze života. Skoro mě napadlo jít ještě jednou. Nebo že bych vlezla na ten kyvadlový bumerang? To vypadalo ještě šíleněji než katapult. Vážně nad tím uvažuji? Tak to jsou ještě následky! Tentokrát už mě za slovo nechytejte, jdu maximálně oslavit, že ještě dýchám.