11. září 2001 seděl ve federální budově nad architektonickými plány, kousek od věží Světového obchodního centra. Po katastrofě pomáhal při záchranářských pracích trojrozměrnými modely. Po půl roce intenzivní práce na něho ale dolehly deprese, se kterými se léčil celý následující rok. Nyní vydává český emigrant, který se vrátil do Čech před třemi léty, knihu s výmluvným názvem Věže, příběh 11. září.

Jak vnímali NewYorčané útok na Dvojčata v porovnání s ostatními?
Pro Newyorčany je to asi silnější, je to prostě jejich město. Útok byl pro ně i nepochopitelný, vždyť město bylo posledních 300 let baštou tolerance.

Kdy jste začal uvažovat o napsání knihy?
Já jsem měl v plánu napsat milostný dopis věnovaný městu a pak přišlo 11. září. Začal jsem dávat dohromady všechny materiály. Na knize jsem dělal nakonec sedm let, největší obrátky to nabralo v posledních třech letech, po návratu do Čech.

Je vidět, že New York vám opravdu přirostl k srdci…
Město je opravdu moje milenka, nikdy se neokouká. Nikdy na ni neztratíte chuť. Město má tolik chutí, barů, klubů, příběhů, žije v něm nespočet národností. Je jako žena, která vás neomrzí celý život, je pořád zajímavá. Celé dětství jsem si přál vidět New York a to se mi splnilo po emigraci.

Jak je právě vydávaná kniha složená?
Obsahuje tři úrovně. První se dotýká historie mrakodrapů, oceli. Druhá vypráví příběhy lidí 11. září. Lidé, kteří pomáhali na odklízení následků tragédie se často scházeli v jednom nedalekém baru. Tam jsem chodil i já, odtud čerpám mnohé příběhy.

A jací byli hrdinové vašich příběhů?
Velmi často to byli lidé, kteří to brali jako očistec, možnost smazat některý ze svých hříchů, měli za sebou nějaký škraloup. Starosta Giuliani tehdy okolí Dvojčat označil jako ´místo činu´, omezený prostor, kam téměř neměly možnost proniknout různé úřady. To rozhodnutí mělo jistě především zrychlit postup prací. Díky tomu se tam ale vytvořil zvláštní svět, kam se mnoho lidí šlo i schovat.

A třetí úroveň vaší knihy?
To jsou opakující se sny, kde se prolíná smrt, věže a jejich nepřítomnost. Při práci jsme se také nadýchali různých věcí, je možné, že to naše sny ovlivnilo, možná to zafungovalo jako halucinogen.

Bylo vůbec představitelné, že by někdo mohl Ground Zero ohrozit?
Ty věže měřily 415 metrů, byly neuvěřitelně vysoké, jako hora. Nikdo si to nedokázal představit. V New Yorku fungovaly i jako maják. Lidé si je vlastně přivlastňovali, byla to naše Dvojčata, osobní ztráta. Nebrali jsme to jako útok na komerční centrum, ale na náš ostrov. Newyorčané se nepovažují za Američany. Jsou v něm národnosti z celého světa. Potkáte Palestince, jak rozmlouvají s ortodoxními Židy s pejzy, Srbové se baví s Chorvaty,…

Jak vás přijal New York?
Cítili jsme nával euforie, nejspíš podobný, jako vy jste zažili v roce 1989. Do New Yorku jsme přijeli v roce 1987, utekli jsme mimochodem na Den nezávislosti (4. 7.). Hned na začátku jsem zažil přepadení v metru. Četl jsem si knihu od Nietscheho, najednou mě obestoupila skupina černochů, která mě začala šacovat. Já se smál, říkal jim: Vezměte si, co chcete, vlastně nic nemám. Byli překvapeni a asi se jim líbilo, že jsem neprojevil strach.

Nakonec se ptali, co čtu a tak.

Máte ještě nějakou podobnou zkušenost?
V roce 1994 mě v baru říznul Portorikánec, měl jsem štěstí, že jsem to přežil. Bral jsem to ale jako daň městu, kterou jsem musel zaplatit. To k tomu patří. V New Yorku se nesmíte bát, strach vás svazuje. Newyorčané jsou odvážní, pozitivní, od začátku jsem měl pocit, že jsem mezi svými. Cítím se tam jako ryba ve vodě.

Vy jste pomáhal po tragédii přímo na místě půl roku. Co bylo nejtěžší?
Vždy, jednou za čas, se ozvala píšťalka, která zastavovala veškerou práci. Všichni přestali naráz pracovat, jestli se ze sutin nikdo neozve. Naslouchali jsme, jenže jsme slyšeli jen hrozivé TICHO, to byl vždy hrozný pocit. Na místě také pracovaly týmy se speciálně vycvičenými psy. Měli najít živé lidi, za to byli i odměňováni. Jenže v okolí Grand Zero nacházeli jen mrtvá těla, sami propadali depresím, přestávali žrát. Nakonec jsme se občas sami schovávali za troskami, aby vůbec našli někoho živého.

Jak jste se vy sám vyrovnával s tragédií?
Po půl roce intenzivní práce jsem musel přestat, propadal jsem depresím. Já měl do té doby dobrou práci, soukromý život, jenže návrat do normálu byl obtížný, prostě život se posunul jinam. Vlak už byl jinde, v jiné rovině. Když mě někdo chtěl pozvat dva měsíce po útocích na párty, nemohl jsem to pochopit, nepřišlo mi to fér.

Knihu vydáváte přesně deset let po útocích. Znamená to pro vás něco?
Vydáním knihy pro mě celá záležitost končí. Je to pro mě uzavřená kapitola, ke které se už nechci vracet.

Slyšel jsem, že Věže, příběh 11. září si přečetl i režisér Jan Hřebejk. Jak se mu knížka líbila?
Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím. Honza ale, je to kamarád, říkal, že si knížku bral i na záchod, což je u něj znamení, že ho něco zaujalo. Pochválil ji, což je pro mě vyznamenání. Navíc on je takový, že by mně řekl, kdyby si myslel, že je to sračka.

A co New York? Srovnal se s útoky před deseti lety? A srovná se se současnou finanční krizí?
Newyorčany nepoloží ani jedno. Město už má tolik šrámů, vždy se z nich dokázalo ale vzpamatovat. A dokáže to znovu, k tomu jim pomůže jejich ostrovní mentalita, která je mi tak blízká.