Často se začínalo nekvašeným chlebem z mouky a vody, dále se jedla obilná kaše slazená medem, vepřové maso a ve šlechtických rodinách se konzumoval kanec. Stoly bývaly celý rok holé, jenže na Štědrý den vytáhly hospodyně bílé ubrusy a na podlahu světnice dávaly slámu, protože i Marie porodila Ježíše ve chlévě.

Před staletími na západě Čech nechyběl na talíři ani největší hlodavec u nás, tedy bobr evropský. „Ve starých dopisech české šlechty jsem objevil jednu delikatesu, kterou posílal Jindřich ze Švamberka Jáchymovi z Hradce na vánoční stůl. Svému příteli posílá tři bobří ocasy a šest zadních nohou ze stejného zvířete. Kuchmisterská kniha Bavora Rodovského z Hustířan nám později přináší zajímavý recept, jak bobra dobře připravit,“ vylíčil už dříve Deníku badatel Libor Marek z Přimdy a pokračoval v popisu starobylých záznamů. „Takto máš dělati, opař jej čistě s nožičkami a uvař jej ve vodě, přisol a takto naň jíchu (zasmažená omáčka) udělaj. Vezmi topénku nebo dvě z bílého chleba a řecké víno (rozinky), ztluc to spolu v moždíři a rozpusť dobrým vínem. Protáhni a daj do kotlíka, vlož tam bobrův ocas a okořeň pepřem, zázvorem, hřebíčky, šafránem a oslaď trochu jíchu medem. Pak servíruj na stůl."

Kapr nebyl zdaleka na každém stole

Vánoční kapr nebyl zdaleka běžnou večeří, a to ani na svátečním stole. „Nutno dodat, že se jedl pouze v zámožných rodinách anebo v rybníkářských oblastech. Kapr se dělal takzvaně na černo se sladkou omáčkou, kde nechyběly ořechy, perník a švestky.“

Pokrm z bobra nebo kapra je nutné řádně zapít. „Začneme asi pivem a devátým stoletím, kdy můžeme dohledat, že část církve chtěla pivo zakázat coby pohanský nápoj. Naštěstí se tak nestalo, a kláštery začaly vařit ve velkém. Do jisté míry připomínaly alchymistické dílny a každý klášter si svůj výrobní postup pečlivě střežil. Nicméně základní surovinou byla pšenice a ječmen, málokdy se používal oves, protože po něm prý neskutečně bolela hlava. Mniši zároveň přidávali i různé přísady, včetně bylin. Z dobových receptů se také dozvídáme, že do „tekutého chleba" přisypávali jalovec, fenykl, řebříček, šalvěj, třešňové květy, ale i volskou žluč. V posledně uvedeném případě bych toto pivo asi odmítl ochutnat. Ve vrcholném středověku některé kláštery dokázaly prodat přes 2500 hektolitrů piva za rok a spotřeba na jednoho mnicha činila 6 až 10 litrů za den,“ popisuje Libor Marek.

Sladovník, muž podsaditý s břichem

V časech pozdějších se dočteme o právu várečném, které královským městům uděloval panovník. První nařízení třeba prozrazuje, že majitel domu pivo vařiti může, zatímco podnájemníci jsou této výsady zbaveni. O českých sladovnících jsem dohledal jednu zajímavost, která říká, že bývali podsadití s vystupujícím břichem. Jejich ženy jsou popisovány coby dámy plnějších postav a tvarů.

Víno během středověku bylo dosti drahé a pokud se vydáme proti proudu času, tak zjistíme, že jeho historie sahá až do antického Říma. Římané víno milovali a často do něj přidávali koření, takže při svaření mohl vzniknout námi oblíbený svařák.