Promovaná psycholožka: Říkají mi Kudláková

Teď pátým rokem.

Hlavně různorodost. Objíždím stanice v kraji, abych mohla s hasiči rozebírat jejich problémy, připravuji školení, posuzuji osobnostní způsobilost uchazečů o zaměstnání a další věci. Je to široká oblast.

Ano, taky mě můžou zavolat k takovému případu nebo i k pomoci obětem mimořádných událostí. Také k uklidnění evakuovaných lidí.

To je také různé. Nejvíc možná s osobními problémy, které přináší jejich partnerský život nebo se chtějí poradit například i s výchovou dětí. Hodně hasičů studuje, takže si přijdou třeba půjčit knihy nebo zkonzultovat seminární a diplomové práce. A samozřejmě poskytuji pozásahovou posttraumatickou péči. S problémem se na mě mohou obrátit i rodiny hasičů.

To může být smrt dítěte nebo i kolegy, pohled na extrémně vypadající oběti, nezdařená záchranná akce atd. Při zásahu pracují hasiči z větší části automaticky, ale po jeho skončení mají prostor přemýšlet nad tím, jak na ně zásah zapůsobil.

I když hasiči projdou hned při ucházení se o místo u sboru psychotesty a časem si najdou nějaký způsob, jak se s psychickým tlakem vyrovnávat, jsou to pořád lidé. Když mají traumatický zážitek, s kterým se nevyrovnají, může se jim na něj pořád vracet vzpomínka. Třeba když ohlásí nehodu, on si okamžitě vzpomene na tu tragickou, rozbuší se mu srdce a může ho to i blokovat tak, že by nemusel plně a účinně zasáhnout jako dříve.

Základem je, aby mluvil o tom, co prožívá a co to s ním dělá. Sebepoznání zvyšuje odolnost a je důležité, aby příště věděl, co mu pomohlo se s tím zážitkem vypořádat.

Hasiči přece nejsou stroje. Vážné problémy by se snad projevily, i když jeden hasič z Košutky se loni v létě oběsil, ale co ho k tomu vedlo, přesně nevíme. Nikomu neřekl, že by měl nějaký závažný problém. Ani jeho dobří přátelé ze směny nevytušili, že se děje něco mimořádného. Bohužel až po jeho smrti začali zjišťovat, co z podaných informací z jeho života byla pravda a co všechno tajil.

To nemůžu. S naprostou většinou hasičů nejsem až v tak častém kontaktu, abych případné změny v chování a jednání okamžitě rozpoznala. Musel by přijít sám nebo by mě museli upozornit ze směny. Ale nikdo nevěděl, že má např. až takové finanční problémy. Chlapi dokáží mezi sebou udržet tajemství.

Ano, stalo se to. Když to ten hasič zjistil, tak nezasahoval a nahradil ho někdo jiný. To se rozhodně nebere jako nějaké pochybení, lékaři přece také neoperují příbuzné.

Každý se s tím vyrovnává po svém. Někomu pomáhá sport, někomu klid a samota. Černý humor může být jen krátkodobá pomoc pro rychlé vyrovnání se se situací, ale je to běžný přístup.

Takhle že by po zásahu přišli sami od sebe a zaťukali na dveře a chtěli si o něčem popovídat, to ani ne. Spíš mi zavolá velitel nebo také sleduji, co se děje, a když je nějaká tragická událost, tak jim někdy zavolám sama. Fakt je ten, že plzeňské hasiče znám lépe, a tak si s nimi popovídám mnohem častěji a někdy z toho nakonec vyplyne něco, s čím bych jim mohla pomoci. Poslední dobou je hodně zatěžuje třeba i administrativa, protože narostl její objem.

Ještě část hasičů se stále věnuje otázce mých kompetencí, ale snažím se všem rovnou říkat, že doporučit někoho mimo službu rozhodně nemohu.

Důvěru vlastně získávám ještě teď. Vždycky když jsem někde byla prvně, několik hasičů se mě ujalo a zkoušeli mě tak jako oťukávat. Právě tím, že jsem žena, bylo hezky poznat, kdy se prolomily ledy. Je to poznat například z jejich chování. Jakmile se přestávají hodně kontrolovat, mluví jako bych tam nebyla, tak už vnímám, že jsem k nim na dobré cestě.

Dobře. S tím nemám žádný problém, protože mám mužský kolektiv ráda. S některými hasiči se už znám poměrně hodně dobře. Občas s nimi chodím i na popracovní akce.

Jasně.

V hospodě nepracuji, ale stejně naslouchám. Bývají tam i otevřenější. Někdy mají takové tendence začít něco rozebírat, ale když vím, že už by to nebylo dobré, tak řeknu, že to probereme jindy.

No jasně. Přece Kudláková. Já jsem je i trochu předběhla, a sama jsem jim řekla, ať mi tak klidně říkají, protože jsem tušila, že to přijde.

Nacvičujeme i to. Nebo s nimi jezdím na cvičení jako figurant. Vyprošťují mě z auta nebo spouští po laně v nosítkách. Někdy na ně zkouším hrát, že se při tom bojím, aby se mnou komunikovali a uklidnili mě.

Ano. Pochopí, co hrajeme, mluví se mnou a uklidní mě. Cítím se pak bezpečně. Jsou dobří.

Určitě. Baví mě i ty legrácky, které přijdou po něm. To mě čeká kýbl nebo něco takového. Prostě mě zlijou. To k hasičině patří. Až tohle zmizí, zmizí i „staří dobří“ hasiči.