Ti, kteří si tvrdou muziku nenechali komunisty vzít jako mladí a uznávají ho dodnes. Na bigbít už dávno chodí i jejich děti i vnuci. Mají ho v sobě, na dechovku už se asi nechytnou.
„Vídám tu známé ze zábav ze sedmdesátých let, jinde bych je nepotkal,“ směje se jeden z nich.
Bigbít se koná venku, vstupné se nevybírá. Pije se gambrinus, pivo tehdejších zábav a čajů. Organizátor akce Jaroslav Lichtenberg říká, že by ho nikdy nenapadlo, jak moc se festival ujme. „Poprvé jsme ho uspořádali, když Jaroslav Šindelář udělal památník bigbítu Milník času,“ vzpomíná Lichtenberg. Podnětem bylo tehdy úmrtí Šindelářova bratra Dědka Šindeláře ze skupiny Katapult.
Plzeň se bigbítu nebála ani za komunistů, byla jeho baštou navzdory bolševickým zákazům. „Šedesátá léta minulého století byla výjimečná muzikou, módou, knížkami i nekonformním způsobem života, který jsme za bolševika praktikovali. Žilo se jinak,“ vzpomíná Lichtenberg.
Patron akce, starosta Slovan a senátor Lumír Aschenbrenner zavedl pro akci prvomájové heslo: svátku práce navzdory. „Lidé se mě ptají, proč termín neposuneme, protože večer je v Plzni koncert revivalových Pink Floydů. Neposuneme. Rocker musí stihnout obojí,“ směje se Aschenbrenner.
