Náročnější službu než v létě 2002 František Špaček nezažil. Tehdy pracoval jako operační důstojník krajských hasičů a právě u něj se sbíhaly veškeré informace o povodňové situaci v Plzni i celém kraji. Do práce nastoupil 13. srpna, kdy živel tvrdě udeřil. Směna se Františkovi nakonec protáhla na čtyři dny.

Během nich nespal. Ostatně stejně jako jeho kolegové, kteří zasahovali v terénu. „Na pár hodin jsem se vystřídal s kolegou a zdříml jsem si. Pak jsem se vrátil zpátky,“ vyprávěl. František na základě přijatých tísňových volání rozhodoval, na jaká místa hasiči vyrazí, kde je potřeba posila nebo v jakých lokalitách je nutná evakuace obyvatel. Kromě svých kolegů koordinoval i jednotky, jež přijely pomoci z různých koutů země, zajišťoval pro ně ubytování, stravu nebo pohonné hmoty. Společně s dalšími rovněž vytipovával oblasti, kam se za žádnou cenu nesmí voda dostat. „Šlo například o trafostanici dopravních podniků na Denisově nábřeží. Permanentně se tady odčerpávalo, aby se celá nezatopila,“ pokračoval.

Dispečink v té době připomínal včelí úl. On a jeho pět spolupracovníků, jež vedl, zvedali téměř nepřetržitě telefony. „Vzpomínám si na jednu zvláštnost, která už se nikdy potom neopakovala. Když běžně přijímáme hovory na tísňových linkách, 90 procent je zlomyslných telefonátů. Během povodní se ale žádné takové nevyskytly,“ zmínil zajímavost.

PROTRŽENÁ NÝRSKÁ PŘEHRADA?

Vůbec nejtěžší byly pro Františka okamžiky, kdy se objevily falešné zprávy. „Jedna se týkala protržení hráze nýrské přehrady. Lidé nám pak volali a ptali se, jestli je to pravda. Naštěstí se jednalo o fámu,“ popsal. Ještě horší však byla informace, že řada hrází rybníků na Radbuze nevydržela a voda způsobí další nebezpečnou povodňovou vlnu. „Do terénu jsme museli nasadit vrtulník, aby situaci ověřil. Hodně se mi ulevilo, když se nic takového nepotvrdilo,“ svěřil se.

Vrtulník byl během povodní ve vzduchu také skoro nepřetržitě. Často mířil do míst, kde lidé zůstali uvězněni a nemohli se dostat pryč. „Například v Koterově zůstávali lidé v chatách a odmítali je opustit. Pak je kolegové zachraňovali ze střech,“ líčil. Na varování nedbali též někteří lidé na Roudné, jež vodní živel v krajské metropoli drasticky zasáhl. Záchranáři nebo hasiči se pro obyvatele museli vracet ve člunech.

VŠUDYPŘÍTOMNÁ ÚNAVA

Řada dobrovolníků nabízela během úderu ničivého živlu svou pomoc. „Solidarita byla mezi lidmi opravdu velká. Nějaká firma nám třeba přivezla energetické nápoje. Normálně si je vůbec nedávám, ale tehdy jsem jich během několik dní vypil desítky,“ přiznal. Ve vypjatých chvílích podle Františka dobře zafungoval adrenalin. Únava na něj dolehla až se zpožděním. „Když jsem se vrátil domů, prospal jsem asi osmačtyřicet hodin,“ dodal.

POHLED TVÁŘÍ V TVÁŘ

Během služby měl tehdy čtyřiatřicetiletý operační důstojník dobrý přehled o tom, co stoletá voda v kraji napáchala, sledoval také televizní zpravodajství. „Skutečný pohled na zkázu po několika dnech, když jsem skončil v práci, byl ale daleko horší,“ řekl.

Odpočinek však netrval u Františka, jenž je v současnosti vedoucím krajského operačního a informačního střediska hasičů, dlouho. Za několik dní se znovu vrátil do zaměstnání. Myšlenky, že by se během povodní přesunul raději do terénu, ho nepřepadaly. „Vím, že někdo musí práci koordinovat a že moje úloha byla nezbytnou součástí a důležitou pomocí,“ uzavřel.