7. obrněný pěší prapor (7th Armored Infantry Battalion) připlul do Anglie stejně jako zbytek divize v listopadu 1944. Na začátku ledna 1945 se vojáci přesunuli do Francie. Divize jako celek byla nasazená do bojů až o měsíc později v Holandsku, ale tento prapor si odbyl svůj křest ohněm dříve. Jako součást divizního bojového uskupení CCA byl nasazen na lucembursko-německou hranici. Při bojích na Siegfriedově linii zaznamenal v mrazivém lednovém počasí první raněné a padlé. Na tomto německém obranném pásmu bojoval po boku 94. pěší divize, s níž se pak v létě znovu potkal v Československu.

V rámci postupu americké Deváté armády překročila jednotka na konci března řeku Rýn a pokračovala Německem až do pohoří Harz, kde své boje na konci dubna zakončila a dále v této oblasti ve středním Německu vykonávala okupační správu. S přesunem pod Pattonovu Třetí armádu přišel na začátku června také přesun do Československa.

7. obrněný pěší prapor v té době čítal zhruba 1100 vojáků a k tomu 40 členů důstojnického sboru. Jednotlivé roty praporu byly rozmístěné v různých obcích. Do Radčic zavítal zdravotnický oddíl, servisní rota a část velitelské roty, zbytek velitelské roty byl umístěn v Křimicích. Rota A našla své působiště na zámku v Malesicích a roty B a C byly v Plzni.

I měsíc po válce zde bylo stále mnoho válečných zajatců a bezprizorních lidí, kteří se vraceli po zavlečení nacistickým Německem zpět domů v různých částech Evropy. Hlídat a kontrolovat tyto tábory a postarat se o jídlo, hygienu a zdravotní péči pro tyto lidi byl právě úkol nově přicházejících amerických jednotek. K tomu měli na starost hlídání různých objektů jako muniční sklady a podobně. A přestože bylo po válce, vojáci byli stále ve službě, takže neunikli každodennímu drilu a tréninku. Pro vojáky také armáda připravila řadu vzdělávacích kurzů a školení s ohledem na jejich pracovní uplatnění po návratu domů.

Byl zde však prostor i na odpočinek a rekreaci, oblíbeným místem 8. obrněné divize byl Babylon na Domažlicku. Vznikalo mnoho vojenských klubů a barů. William F. Bopp z roty A ve svých vzpomínkách popisuje, jak vznikal v Malesicích jejich bar z jedné prostorné garáže a jak krabička cigaret sloužila jako výhodné platidlo jak při vybavení baru, tak najmutí muzikantů. Oblíbené byly zábavné show a revue, které pro vojáky přijeli předvádět američtí umělci. Vojáci se účastnili sportovních zápasů a turnajů, například v baseballu nebo fotbale a rádi též vyráželi na několikadenní dovolenky třeba do Paříže nebo do Alp.

Přestože by se mohlo zdát, že tady američtí vojáci měli vlastně pohodový život, velkou část z nich stále strašil možný přesun do pokračujících bojů v Pacifiku a stesk po rodině a domově také nebyl zanedbatelný. A i když Japonsko 2. září 1945 podepsalo kapitulační listiny, vyjádřil se Raymond F. Fannon z 53. obrněného ženijního praporu této divize k situaci slovy: „Tato válka pro mě neskončila, dokud nebudu doma.“ Čímž zajisté vyjádřil pocity mnoha mužů z jejich divize.

Minimálně desátníka Harryho W. Shearera, který zde zahynul při dopravní nehodě o čtyři dny později. Shearer pocházel z městečka Beech Creek v Pennsylvanii a před válkou pracoval jako opravář ve firmě staršího bratra. Odveden do armády byl v březnu 1943 a v rámci jedné z dovolených během výcviku se stihl ještě zasnoubit s přítelkyní Thelmou. Do Evropy pak odplul jako příslušník roty A 7. obrněného pěšího praporu a poté, co si prošel boji v Beneluxu a Německu, dostal se se svojí jednotkou až do Malesic. Za své působení v boji mu byl udělen odznak CIB, který dokládal jeho aktivní účast v boji v rámci pozemních sil.

Při vyšetřování jeho dopravní nehody ze dne 6. 9. 1945 se ukázalo, že v době nehody neměl povolení být mimo jednotku a neměl v té době oprávnění k řízení daného vozidla. Vracel se totiž z rande, odvezl dívku do obce Písek a pak při cestě zpět nezvládl jednu zatáčku před Městem Touškov. Vyletěl ze silnice a kvůli fraktuře lebky nastala smrt okamžitě. Bylo mu 21 let. Byl pohřbený na americkém vojenském hřbitově v St. Avold ve Francii. V roce 1948 využila jeho rodina příležitost, kterou skýtal program schválený Kongresem a umožňoval přivezení těl padlých vojáků zpět do USA. Harry Shearer byl tak v prosinci 1948 pohřben podruhé, tentokrát v kraji, kde se narodil.

Také úmrtí svobodníka James U. Mayese, ke kterému došlo dva měsíce před tím, eviduje americká armáda jako tzv. nebojové úmrtí. Na rozdíl od Shearera to však bylo při výkonu služby. Mayes po základní škole už dál studovat nešel a než byl v červenci 1942 odveden do armády, pracoval na benzínce v městě Seminole v Oklahomě. I on odplul do Evropy v listopadu 1944 a to jako voják roty B 7. obrněného pěšího praporu. Dožil se Dne vítězství v Evropě, ale smrt ho potkala 14. 7. 1945 v Plzni. V jeho složce se dočteme, že příčinou bylo střelné poranění hlavy. A protože se během vyšetřování neprokázalo vlastní zavinění, můžeme se domnívat, že byl nejspíš postřelen svým souputníkem z jednotky při nesprávné manipulaci se zbraní. Bylo mu 23 let a doma na něj čekala manželka Alma. V následujících dnech byl pohřben na vojenském hřbitově v St. Avold ve Francii. Jeho rodina nabídku na převoz těla do vlasti odmítla, a tak je tento hřbitov místem jeho posledního odpočinku dodnes.

Jak tedy ukazují tyto dva smutné příběhy, konec války ještě neznamenal konec služby a konec všeho nebezpečí. Amerických vojáků, kteří na našem území zemřeli mimo rámec boje, je mnohem více. Velkou práci v tomto ohledu odvedl plzeňský badatel David Foud, který se tomuto tématu věnuje dlouhodobě a na webových stránkách Monumenty neznámých (www.mnofu.com) eviduje již na padesát takových úmrtí.

8. obrněné divize byla nakonec v půlce září v oblasti Plzně vystřídána 94. pěší divizí a byla povolána k návratu domů. To znamenalo zahájit cestu do vojenských kempů ve Francii, kde jednotky čekaly na svoji loď. Na 8. obrněnou divizi přišla řada na začátku listopadu, kdy vyplula z přístavu v Le Havre. Pár dní po návratu do USA pak byla tato divize deaktivována a její vojáci se mohli vrátit domů. Válka pro ně konečně skončila.

Jiří Frýbert