Je květen 1945. Hanka a Rudynka, dvě sotva sedmileté plzeňské dívky se stejně jako všichni Plzeňané těší na toužebně očekávaný konec války. K Plzni se už nezadržitelně blíží z několika směrů americká armáda. Obě děvčata zatím prožívají své dětství společně v jednom z nejmodernějších domů v Plzni na Slovanech, který pro své zaměstnance postavily tehdejší Elektrické podniky. I on hraje v příběhu svoji roli.

5. května přibíhá Hančin tatínek z práce z Denisova nábřeží se zprávou, že na plzeňské náměstí Republiky už vjíždí Američané. Společně s rodiči tam tedy malá Hanička spěchá, aby je stejně jako tisíce dalších obyvatel Plzně přivítala. „Na náměstí jsme přiběhli Pražskou ulicí a z druhé strany, z Prešovské ulice, přijížděli Američani. Bylo tam už plno lidí. Němci když viděli, že na náměstí vjíždějí američtí vojáci, tak na ně začali ze střech domů a z kostelní věže střílet. Nejhorší bylo, že jsme se spolu s dalšími nejprve tlačili na náměstí, ale po střelbě se to otočilo a kdo byl na náměstí, začal v panice utíkat zpátky. Tam kdyby upadlo dítě, tak ho dav ušlapal. Taky to pak chudák tatínek doma od maminky pěkně schytal, že nás tam vzal. Strašně jsem se tenkrát bála,“ vzpomíná dnes pětaosmdesátiletá Hana.

Jeden z důstojníků 166. ženijního bojového praporu kapitán John R. Klug (1918 - 2011) v létě 1945 v Regensburgu. Během války získal dvakrát vyznamenání Bronze Star Medal.
Na západě Čech odvedli na konci války kus práce i američtí ženisté

Vzpomínky její kamarádky Rudolfy se vracejí k událostem ještě o několik dnů starším. Její maminka a dědeček jedou k tetě do Žinkov. Na hlavním nádraží nasedají do vlaku směr Blovice, když se náhle rození sirény. Je 16. dubna a Plzeň právě čelí náletu spojeneckých letadel. Společně prchají ve zmatku do krytu, ale vracejí se na poslední chvíli pro zapomenutý kufr. Do krytu už je pak pořádková služba nepustí, protože je beznadějně plný.

Zatímco v hale sedí rodiny německých důstojníků obložené balíky a kufry, služba posílá maminku s dědečkem do vzdálenějšího krytu. I ten je plný, ale sotva dopadne první bomba na nádražní halu, vyděšený dav čekajících je vtlačí dovnitř. Po náletu se vracejí zpátky a chtějí sejít halou dolů. „Ten obraz zkázy, ty hromady mrtvých a zraněných, těla starých i mladých, včetně dětí, který tam s dědečkem viděli, si nesla moje maminka v duši po celý život,“ prozrazuje Rudolfa.

Po náletu do Nezbavětic

Stejně jako mnoho jiných se proto rozhodli na čas z Plzně odejít a vydali se ke svým známým na statek do Nezbavětic. „Šli jsme tam pěšky. Jen já jako dítě jsem se mohla vézt na vozíku s peřinami a nádobím. Ale jen když to bylo z kopce. A když na nás nalétávali hloubkaři, německá letadla, tak jsme rychle zajeli do lesa, přehodili přes vozík tmavou deku a lehli si na zem. Američany jsme proto vítali v Nezbavěticích, protože ti přijížděli k Plzni i od jihu. Dávali nám takové voskované krabičky s čokoládou a s kolečky, co se daly do vody a bylo z toho kakao,“ pamatuje si Rudolfa, která zůstala na statku až do konce války.

Dorothea Murphy během dovolenky na francouzské riviéře, 1945.
Do Plzně nepřijeli jen američtí vojáci, nechyběly ani zdravotní sestry

Mezitím se po dohodě mezi vedením Elektrických podniků a americkými důstojníky ubytovala část vojenského štábu právě v domě, kde mimo jiných bydlely i rodiny obou děvčat.

„Ubytovali se ve vedlejším bytě a my jsme si souseda, osamělého staršího pána, vzali k sobě. Vojáci nám za to vařili v polní kuchyni na dvoře za domem a my děti jsme od nich dostávaly třeba žvýkačky, rozinky nebo mandle, ty my jsme tenkrát neznaly.

Sousedovi vypili rum, bavil je i žert s cigaretou

Sypali nám je do zástěrek jako slepicím a měli z toho legraci. Pamatuju si i na jejich čokoládu. Byla silná snad dva centimetry a tvrdá. Všichni jsme ji chroupali jako králíci,“ směje se Hana. „To víte, byli mladí, tak dělali i různé vylomeniny. Sousedovi vypili rum a dali mu tam čaj nebo přivázali na nitku cigaretu, pohodili ji na chodník před domem a schovali se. Bavili se tím, když se někdo pro ni sehnul a oni ucukli,“ vzpomíná Hana na další jejich žertíky.

Rodiče malé Rudyny poskytli po svém návratu americkým vojákům celý svůj byt a přestěhovali se dočasně na půdu. „U nás měli hlavní štáb. Ale maminka tam mohla alespoň vařit. Jednou upekla koláče a jim to strašně chutnalo. A jestli prý ještě upeče. Postěžovala si, že nemá mouku a oni jí za chvíli přinesli celý pytel. A tak maminka pekla a vojáci si libovali. Nás děti pak vojáci vozili v těch svých džípech ke Světovaru a zpátky,“ říká Rudolfa.

Konvoj svobody, největší událost oslav konce války v Plzni, přijel po Klatovské z Bor a pokračoval na náměstí Republiky. Mávaly mu tisíce lidí. V koloně jelo bezmála 300 kusů vojenské techniky.
Plzní projel Konvoj svobody, nad městem přelétaly stíhačky, podívejte se

Před svým odjezdem uspořádali američtí vojáci jako poděkování obyvatelům domu velký bál v sále Měšťanské besedy. „Tam hrála jejich muzika a maminka se vrátila nadšená, do té doby ty americké tance neznala. To víte, tady byl jen valčík a polka. Naše maminky jim pak za to napekly buchty a koláče,“ usmívá se Hana.

Pak ale přišel nemilosrdný rozkaz a američtí vojáci rodný dům Hanky a Rudyny museli opustit. Válka ještě definitivně neskončila. „Dostali jsme pak zprávu, že někteří snad zahynuli někde v boji s Japonci. Jejich loď se prý potopila v moři. Měly jsme někde i jejich adresy, ale i ty už se někam ztratily,“ říkají obě smutně.