Plzeň - Čtvrtí Petrohrad letěly v pondělí 1. června 1953 rychlostí blesku zprávy o počínajících protestech proti měnové reformě, která přes noc připravila miliony lidí v republice prakticky o veškeré úspory. Na demonstraci, kam mířily tisíce rozhořčených Plzeňanů, se vydal také devítiletý Oldřich Sojka. „Celá naše parta táhla z Jiráskova náměstí do centra. U Mikulášského hřbitova jsem ale ztratil nervy a vrátil se. Nesmírně toho lituji. Moji kamarádi pak s nožíky prořezávali hadice hasičům, kteří stříkali po lidech,“ vyprávěl.

Oldřich Sojka vzpomínal na období odsunu své rodiny.

Ačkoli na akci nevyrazil on ani jeho rodiče, našli manželé Sojkovi v sobotu po příchodu z práce ve schránce dekret o okamžitém vystěhování. Opustit domov museli do druhého dne. Podobný osud potkal v Plzni na dvě stě rodin. Většina z nich se přitom revolty také neúčastnila. Osudný den se vryl chlapci hluboko do paměti. „Prožívali to se mnou moji kamarádi z ulice. Seděli jsme na obrubníku před naším domem a oni mi nosili své oblíbené knížky na rozloučenou,“ popsal.

V neděli v šest hodin ráno už ve Farského ulici, kde Sojkovi se dvěma dětmi bydleli, stály stěhovací vozy. Brzy nato auta zamířila do zapadlého městečka Úterý na severním Plzeňsku. „Jeli jsme do naprostého neznáma. Úterý leží v obrovském údolí u potoka. Když jsme sestupovali serpentinami, měl jsem dojem, jako bychom směřovali někam do pekla,“ vzpomínal. Sojkovi se měli usadit ve zříceném a mokrém objektu. „Maminka tehdy statečně vybojovala lepší dům, kde bylo mimo jiné velitelství americké armády,“ doplnil.

Tamější obyvatelé nováčky srdečně přijali. Mnohé totiž postihl stejný trest. Kromě Plzeňanů sem byly odsunuty některé pražské a pardubické rodiny. „Já jsem prožil nádherné dětství. Ale třeba pro osmdesátiletou vdovu po známém plzeňském staviteli to musela být hrůza,“ porovnal.

Oldřich Sojka vzpomínal na období odsunu své rodiny.Pravidelně chodil s rodiči a o tři roky mladší sestrou do kostela. Maminka hrála na varhany, otec zpíval a Oldřich ministroval. „Ještě v malotřídce se mi podařil pěkný kousek. V Úterý se měl zakládat pionýr. Já ale obešel všechny babičky a vysvětlil jim, že pokud jejich vnoučata vstoupí do pionýra, nebudou smět do kostela. A bylo hned po zakládání pionýra. O rok později, kdy jsem přešel do šesté třídy do Bezdružic, se to už bohužel podařilo,“ líčil.

Osobní vzdor projevil Oldřich také v momentě, kdy se účastnil se školou spartakiády. „Měli jsme tam předvádět cviky na známky, což jsem odmítl, a tak jsem dostal z tělocviku pětku,“ řekl. Dospívající chlapec měl přitom po otci, bývalém reprezentantovi v atletice, pohybové nadání. „On mi ale zakázal věnovat se sportu profesionálně, protože bychom podporovali komunisty,“ doplnil.

V osmé třídě se hlásil na průmyslovku. Měl totiž pokračovat v otcových šlépějích a vyrábět kovový nábytek. Nedostal však doporučení. Nakonec se mu podařilo díky známému nastoupit na jedenáctiletou střední školu (pozn. red.: dnešní Masarykovo gymnázium). Těsně před maturitou v roce 1961 si jeho a další spolužáky zavolala ředitelka. Naznačila, že na univerzitu by měli zapomenout. I přes nepřízeň osudu nakonec Oldřicha na vytouženou medicínu přijali. Dokončit ji ale mohl až o sedm let později v Praze. Celý život se věnoval pracovnímu lékařství, dodnes působí na krajské hygienické stanici.