Kliknutím zvětšíteČím vším předešel newyorský mrakodrap Empire State Building legendární "Dvojčata", tedy budovy Světového obchodního centra postavené přibližně o 40 let později?
Za prvé, po svém dokončení v roce 1931 se stal nejvyšší budovou světa a tento "titul" si udržel celý následujících čtyřicet let, dokud jej o něj v roce 1972 nepřipravila právě severní věž World Trade Centra.
Za druhé, na obě budovy lezl King Kong - na Empire State Building v roce 1933 (a pak opět v Jacksonově remaku z roku 2005), na Světové obchodní centrum v roce 1976. Přivést na svět opětovně obří opici a nechat ji konfrontovat s novou výškovou dominantou New Yorku nebyla náhoda, právě dostavba World Trade Centra byla důvodem, proč filmaři v čele s režisérem Johnem Guillerminem v 70. letech po této látce opět sáhli.
Třetí podobnost obou mrakodrapů představuje bohužel ponurý osud. Obě stavby, vytvářející ve své době ikonické panorama New Yorku, prodělaly náraz velkých letadel. V případě Světového obchodního centra vstoupila tato událost do historie jako 11. září.
Náraz bombardéru do budovy Empire State Buildingu je méně známý, ale i ten ve své době obyvatele New Yorku notně vyděsil. Od nešťastné události, za níž zůstalo 14 mrtvých, uplynulo právě 75 let.
Špatné počasí
Pro Spojené státy představoval červenec 1945 poslední dny druhé světové války, jejíž definitivní konec už všichni netrpělivě vyhlíželi. Válka v Evropě dávno skončila a Japonsko dělily od porážky jen zbytky fanatické vůle jeho vůdců.
Bombardér B-25, jenž se měl stát hlavním aktérem nadcházející nešťastné události, dokončoval 28. července 1945 běžný transportní let z armádního letiště Bedford v Masachusetts na newyorské letiště LaGuardia. Pilotoval jej zkušený válečný veterán kapitán William F. Smith, který měl za sebou stovky hodin bojových letů včetně velení některým z nejnebezpečnějších misí, do nichž se americké bombardéry během druhé světové války pustily.
V době, kdy Smith dorazil s bombardérem nad New York, se rychle zhoršovalo počasí. Když pořádal řídící věž na letišti La Guardia o povolení přistát, dispečer mu to s ohledem na téměř nulovou viditelnost nedoporučil.
"Smith řekl: Děkuji mnohokrát a odpojil se. Doporučení ignoroval," řekl v rozhovoru s americkým publicistou Joe Richmanem spisovatel Arthur Weingarten, který o následujících událostech napsal knihu The Sky Is Falling (Nebe padá).
Pilot poté letadlo v mlze trochu stočil a klesl, aby je dostal pod mraky. Netušil však, že tím posílá letoun přímo mezi mrakodrapy na Manhattanu v centru města. Zatímco srovnával stroj, mraky kolem se skutečně trochu protrhaly. Ne úplně, ale dost na to, aby si uvědomil, kde se ocitl. Několika nižším mrakodrapům se stačil ještě vyhnout, pak ale před ním vyvstala jako příkrá skalní stěna severní strana Empire State Buildingu. V rychlosti a směru, jakým letěl, neměl Smith žádnou možnost se jí vyhnout.
Procházel kanceláří. Vzápětí byl celý v plamenech
Ke srážce došlo v 9:49. Náraz letícího desetitunového bombardéru vytvořil v mrakodrapu díru velkou 5,5 krát 6,1 metru, na místě zabil Smithe i další dva lidi v letadle a dalších 11 lidí pracujících mezi 78 a 80 patrem, kam se letící stroj vklínil.
V 79. patře pracovala tehdy dvacetiletá Therese Fortier Willigová, zaměstnaná u katolické podpůrné služby. "Na druhé straně kanceláře jsem neviděla nic než plameny," líčila později reportérům celou událost. "Letadlo narazilo do budovy právě ve chvíli, kdy kanceláří procházel pan Fountain. Okamžitě byl celý v plamenech - jeho šaty hořely, jeho hlava hořela. Jen šest se nás podařilo dostat do místnosti, kterou zřejmě jako jedinou nezasáhl oheň, a zavřít dveře, než nás to pohltí. Nikdo nepochyboval, že všichni ostatní museli zahynout."
Gloria Pallová pracovala v sídle Sjednocené servisní organizace v 56. patře. "Byla jsem v kartotéce a najednou jsem ucítila otřes, jako kdyby se celá budova převrátila," popisovala Pallová. "Hodilo to se mnou přes celou místnost, přistála jsem proti zdi. Lidi křičeli, koukali na sebe a nikdo nevěděl, co má dělat. Nevěděli jsme, jestli to vybuchla bomba nebo co se stalo."
Oheň z hořícího leteckého paliva odřízl stovkám administrativních pracovníků včetně Willigové i Pallové ústup. Vypukla panika. Jeden muž jménem Paul Dearing dal před smrtí v plamenech přednost rychlejší variantě a zvolil sebevraždu skokem.
Štěstí v neštěstí
Zřejmě největší dávku smůly i štěstí v jeden den si tehdy vybrala devatenáctiletá obsluhovatelka výtahů Betty Lou Oliverová. Když letadlo vrazilo do budovy, proletěly do nitra mrakodrapu velké kusy z jeho motoru a přesekaly ocelová lana od dvou výtahů v 79. patře. V jednom z výtahů byla v tu chvíli právě Betty. Podle některých verzí se s ní zdviž vzápětí utrhla, podle jiných došlo k jejímu utržení až poté, co do mrakodrapu dorazili záchranáři a pokusili se zraněnou dívku svézt výtahem dolů - narušená lana však takovou operaci už nevydržela.
Dívka v každém případě proletěla i s kabinou výtahu 79 patry volným pádem a dopadla do přízemí. A stal se zázrak: přestože utrpěla zlomeninu pánve a několika páteřních i krčních obratlů, přežila. Ze svých zranění se navíc dokázala vyléčit a vrátit se ke své práci.
Therese Willigová později vzpomínala, na co myslela, když byla uvězněná v 79. patře a kolem ní zuřil oheň. "Měli jsme v tu chvíli k dispozici jen velmi malý prostor, jako kdybychom uvízli na ostrově. Oheň byl všude kolem nás. Několik žen se vynořilo z kouře a já si uvědomila, že mám v kapse kapesník, tak jsem si jím zakryla ústa a nos, abych se toho dýmu nenadýchala. A někdo otevřel okno. Já tam jen tak seděla a najednou mě napadlo, co s mými prsteny. Říkala jsem si, když už tady nebudu, abych je nosila, mohly by ještě posloužit někomu dalšímu. Tak jsem si je sundala z prstů a z toho okna je vyhodila," vyprávěla Willigová.
Jak se vykláněla, všimla si dole na ulici muže, který měl zakloněnou hlavu a hleděl vzhůru na doutnající budovu. Když si všiml uvězněných kancelářských pracovníků, zamával na ně a pokynul jim, ať zůstanou, kde jsou. "Myslím, že se nás pokoušel trochu utěšit, říct nám: nemusíte se bát. Pro nás to bylo spojení se zbytkem světa. Najednou jsme se všichni cítili trochu lépe, protože jsme věděli, že někdo další ví o tom, že tam jsme."
Nikdy nezapomněla na chvíli, kdy se konečně objevili hasiči. "Najednou tam byli, šli nás zachránit. Všichni na sobě měli pršipláště, ať už jinak nosí cokoli. Bylo to prostě úžasné. Dostali nás ven přes rozbitá okna. Vděčím jim za svůj život."
Gloria Pallová nevěděla až do chvíle, kdy se dostala z budovy, co se vlastně přihodilo. "Všude kolem byly davy lidí, hleděli na sebe a já se pořád ptala: Co se stalo? Co se stalo? Pak jeden člověk ukázal nahoru na 79. patro. Zvedla jsem oči a uviděla ocas bombardéru B-25."
Osm měsíců po havárii nabídla americká vláda rodinám obětí finanční odškodné. Některé rodiny je přijaly, jiné ale zahájily soudní proces, který změnil americkou legislativu. V roce 1946 vyústil v přijetí federálního zákona o občanskosprávních deliktech, jenž dal americkým občanům poprvé v historii právo žalovat federální vládu.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
