Kliknutím zvětšíte„O Kaddáfím píšete pouze to, čím byl očerněn západní propagandou… Kaddáfí toho pro svou zemi udělal tolik, že by to bylo na hodně dlouhý článek: Přivedení vody z rezervoárů v poušti do měst. Školství a zdravotnictví na velmi dobré úrovni a zdarma. Vyřešená bytová politika. Gramotnost za jeho vlády stoupla o neuvěřitelná procenta. Jde jen o pár informací z velkého výčtu pozitivních věcí, o které se Kaddáfí zasloužil,“ napsal v reakci na článek o 10. výročí Kaddáfího smrti Deníku jeden ze čtenářů.
Fenomén Muammara Kaddáfího, jenž se právě před osmdesáti lety, dne 7. června 1942, narodil v rodině kočovných beduínů, dodnes vzrušuje, ale také polarizuje českou i světovou veřejnost. „Po šest desítek let defiloval na světové scéně stylem tak jedinečným a nepředvídatelným, že slovo jako excentrický by to jen sotva vystihovalo,“ napsala o Kaddáfím krátce po jeho smrti BBC.
Byl téměř vším: hrdinou revoluce, mezinárodním vyvrhelem, mezinárodně ceněným strategickým partnerem, kajícím se hříšníkem a nakonec znovu vyděděncem. Do dějin se zapsal nejen svérázným pojetím politiky, ale také výstředním oblečením, sexuální náruživostí i neomalenými politickými projevy.
Stejné kontroverze, jaké vyvolával během svého aktivního působení na světové scéně, vzbudil i jeho tragický konec: pro jedny důsledek lidového hněvu, jež smetlo v arabském světě autoritářské vůdce, pro jiné dodnes výsledek tajemné konspirace „hráčů v pozadí“.
Pomohla ropa
K moci se dostal v roce 1969 nekrvavým vojenským převratem a řadě Libyjců se tehdy jevil jako mladý charismatický armádní důstojník. Za vzor si vzal egyptského prezidenta Gamála Násira, jenž provedl obdobný převrat v roce 1952 v Egyptě. Dokonce si přivlastnil i jeho hodnost a z kapitána se po převratu povýšil na plukovníka.
Oběma mužům získalo popularitu to, že se na počátku své politické dráhy prezentovali jako napravitelé nespravedlivého stavu, kdy cizí nadvlády tyjí z národního bohatství. Násir usiloval o převzetí kontroly nad Suezským průplavem, Kaddáfí o to, aby z Libye neodplouvaly zisky z těžby ropy.
Ropná ložiska byla v Libyi objevena koncem 50. let a až do Kaddáfího uchopení moci je kontrolovaly zahraniční ropné společnosti. Takto nastavené smlouvy hodlal nový libyjský vůdce přehodnotit a hrozil zastavením těžby, pokud ropné společnosti odmítnou.
„Tento gambit mu vyšel a Libye se stala první rozvojovou zemí, která si zajistila většinový podíl na výnosech z vlastní produkce ropy. Ostatní národy brzy následovaly tento precedens a začal arabský petroboom 70. let,“ podotýká BBC.
Politický teoretik
Kromě četby Koránu a vojenského výcviku neměl Muammar Kaddáfí prakticky žádné vzdělání, přesto se však rozhodl začátkem 70. let dokázat, že je předním politickým filozofem.
Sepsal proto tzv. Zelenou knihu, v níž nastolil vlastní „Třetí světovou teorii“, jež měla podle něj řešit rozpory vyskytující se v kapitalistickém i komunistickém světě.
„Ve skutečnosti nešlo o moc víc než o řadu hloupých frází. Je hořkou ironií, že text, jehož proklamovaným cílem bylo prolomit okovy uvalené osobními zájmy ovládajícími politické systémy, byl místo toho použit k podrobení celé populace,“ podotýká BBC.
Stěžejním znakem Kaddáfího politiky založené na této teorii byla absolutní nesnášenlivost k jakýmkoli jiným názorům a k politickému disentu, takže jejím výsledkem se stala likvidace libyjské občanské společnosti, zbytků ústavnosti i autentického zapojení lidí do politického života. Všechny aspekty lidské existence měly podle Kaddáfího řídit zřízené lidové výbory, žádný jiný politický systém neuznával.
„Ve skutečnosti šlo o model ultrahierarchické pyramidy s Kaddáfího rodinou a jeho blízkými spojenci na vrcholu,“ uvádí BBC.
Diktátor držený terorem
Zdání legitimity měly tomuto režimu dodat libyjské masy, vtažené do účasti prostřednictvím tzv. lidových sjezdů, jimž však nebyly svěřeny žádné pravomoci – a kdokoli na nich chtěl vystoupit mimo pořadí a s kritikou režimu, musel počítat s tím, že skončí ve vězení.
Kaddáfího moc udržoval soubor drakonických zákonů, zahrnující trest smrti pro každého, kdo by uvažoval o možnosti změnit takto nastavenou libyjskou ústavu, a doživotní vězení pro každého, kdo by šířil informace „poškozující pověst země“.
Libyjský politický systém se tak výrazně podobal například 50. letům v Československu: popravami a mnohaletým vězněním bez spravedlivého soudu, dosahováním „přiznání“ za pomoci mučení, zmizeními nepohodlných lidí, velkou vlnou emigrace.
Protože Kaddáfího neomezoval žádný běžný mechanismus kontroly politické moci, začal po celém světě šířit vlastní antiimperialistickou kampaň a financoval militantní skupiny a hnutí odporu, kdekoli je našel. Zaměřil se také na libyjské exulanty, z nichž desítky zabili atentátníci, jež byli zřejmě vysláni Kaddáfího špionážní sítí.
Pohár trpělivosti západního světa přetekl, když v roce 1986 vybuchla bomba v berlínském nočním klubu, kam chodili američtí vojáci, a dva z nich zabila. Jako pachatele útoku označily tajné služby libyjské agenty.
Americký prezident Ronald Reagan nařídil odvetné letecké útoky proti Tripolisu a Benghází, byť se libyjskou účast na bombovém atentátu nepodařilo prokázat. Nálety způsobily rozsáhlé škody, ale Kaddáfí zůstal nezraněn. V arabském světě dokonce tato akce zřejmě posílila jeho pozici.
Vztah k Československu
V 70. letech navázal libyjský diktátor úzké vztahy se socialistickým Československem, zdánlivě opřené o společnou myšlenku budování socialismu, ale ve skutečnosti založené zejména na vzájemně výhodném obchodním vztahu.
Předseda československé federální vlády Lubomír Štrougal se do Tripolisu vypravil už v říjnu 1975. Uzavřel tam kontrakt na dodávku více než tisícovky tanků a stovky obrněných transportérů.
Československý zbrojní vývoz do Libye dosáhl jen v 70 letech podle České televize více než čtyř miliard korun obratu a v první polovině 80. let dokonce předčila libyjská poptávka po československých zbraních výrobní možnosti zdejších továren.
„I proto českoslovenští odborníci postavili uprostřed pouště moderní letiště a opravárenské závody na letouny a tanky,“ uvedla v roce 2011 Česká televize.
Kaddáfí a semtex
S Československem a s mezinárodním Kaddáfího angažmá v oblasti „antiimperialistického“ teroristického hnutí souvisí i známá „kauza semtex“.
Kaddáfí získal tuto plastickou trhavinu pravděpodobně při své druhé návštěvě Prahy v roce 1982. Československo ji začalo vyvážet do Libye jako průmyslovou trhavinu určenou pro práci v lomech, při stavbě silnic nebo při destrukčních pracích. Dodnes je sporné, zda šlo o „krytí“ jiného účelu, nebo zda československé orgány o jejím možném teroristickém využití nevěděly.
„Celkem se jednalo o 690 tun… Šlo prakticky výhradně o průmyslovou trhavinu, jejíž potenciál zneužití k teroristickým účelům nikdo z odpovědných nepředpokládal,“ tvrdí Miroslav Belica v knize Naši lidé v Kaddáfího Libyi: Nejen o zbraních, semtexu a Lockerbie. Belica v této knize zmiňuje i svůj rozhovor s bývalým československým premiérem Lubomírem Štrougalem, s nímž se o dodávkách semtexu do Libye bavil.
„Řekl mi, že koncem 70. let dostával jako předseda vlády prostřednictvím naší tehdejší rozvědky upozornění, že semtex mohl být použit, přesněji zneužit, radikálními skupinami k teroristickým účelům v Izraeli, Jordánsku a možná i dalších zemích. Nechal záležitost jeho exportu vyšetřit a počínaje rokem 1981 byl vývoz semtexu mimo země Varšavské smlouvy zcela zakázán. Tedy i do Libye,“ prohlašuje Belica.
Případ Lockerbie
V prosinci roku 1988 však bylo nad skotskou obcí Lockerbie odpáleno dopravní letadlo, což mělo za následek 270 mrtvých civilních občanů.
Předpokládá se, že jako výbušninu použili teroristé právě československý semtex pořízený Kaddáfím. Belica tuto verzi zpochybňuje. „Do Libye bylo dodáno i přes 20 tun americké plastické trhaviny C-4, která z 90 % obsahuje stejné dvě základní látky jako semtex: hexogen a pentrit,“ píše Belica.
Stejné základní látky používá podle něj i řada jiných plastických trhavin. A právě přítomnost těchto dvou látek zjistili britští vyšetřovatelé v troskách letadla – že šlo přímo o semtex, se podle Belici neprokázalo. Neprokázané podle něj zůstává i to, že by za akcí stál Kaddáfí.
„Šetření kauzy Lockerbie nasvědčuje spíše íránské stopě,“ spekuluje Belica. Jiné teorie však nadále hovoří o tom, že šlo o Kaddáfího pomstu za bombardování Tripolisu a Benghází.
„Napravený hříšník“
Začátkem 21. století se postoj Kaddáfího k západnímu světu změnil. Odškodnil oběti řady teroristických činů, včetně pozůstalých obětí z Lockerbie, a vzdal se jaderného programu.
Podle některých názorů se chtěl vyhnout osudu Saddáma Husajna, jenž byl po americké invazi do Iráku v roce 2003 odsouzen v iráckém procesu iniciovaném Američany k trestu smrti a popraven, podle jiných se rozhodl pragmaticky těžit z toho, že s USA a s evropskými mocnostmi naváže strategická partnerství.
V roce 2006 byla Libye vyškrtnuta z amerického seznamu států podporujících terorismus. Kaddáfího to ale nezachránilo. V roce 2010 vypuklo v arabských zemích tzv. arabské jaro, které se v únoru 2011 s plnou silou zmocnilo i Libye. Následovaly masové demonstrace, které se ještě jednou pokusil krvavě potlačit. Protestní hnutí se pak změnilo v plnohodnotné ozbrojené povstání a krvavou občanskou válku, na jejímž konci byla Kaddáfího smrt.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
