Kliknutím zvětšítePodle tehdejšího korespondenta International News Service Henryho G. Walese dostala jedna z nejslavnějších špionek 20. století ve věznici před svou poslední cestou k dispozici pero, inkoust, papír a obálky a směla napsat dva dopisy.
Pak si navlékla černé punčochy, sametový plášť, dole lemovaný kožešinou, a boty na vysokých podpatcích a pronesla onu slavnou větu, která vstoupila do historie: „Jsem připravena.“
Poprava před svítáním
Ještě před svítáním vyvedli Matu Hari, pravým jménem Margarethu Geertruidu Zelleovou, nizozemskou orientální tanečnici a za první světové války zřejmě dvojitou agentku Německa i Francie, z pařížské věznice Saint-Lazare a vedli ji do staré pevnosti na pařížském předměstí.
Bylo těsně po půl šesté ráno, když před ni nastoupila popravčí četa dvanácti francouzských důstojníků s puškami spuštěnými volně podél boků.
Jedenačtyřicetileté ženě nabídli pruh bílé látky na zavázání očí, ale odmítla ho: „Musím to mít?“ zeptala se prý.
Když vojáci namířili zbraně, poslala jim prý ještě polibek. Potom vystřelili.
Osud Maty Hari je zřejmě tím světově zdaleka nejslavnějším špionským příběhem, ale více než kde jinde v tomto případě platí, že legenda úplně překryla skutečnou ženu z masa a kostí – a třebaže se slova Mata Hari stala přímo symbolem ženské špionky a záhadné osudové ženy, o níž nikdo neví s jistotou, co a jak vlastně myslí, o reálné Margaretě vlastně tolik nevíme.
Před pěti lety se pokusil její životní peripetie více objasnit Hans Groeneverg, kurátor muzejní expozice věnované Matě Hari, jež byla otevřena ve Frieslandském muzeu v jejím rodném městě Leeuwarden v Nizozemsku.
Nešťastný osud
Margaretha Geertruida Zelleová se narodila 7. srpna 1876 v rodině nizozemského obchodníka s klobouky Adama Zelleho a Antje van der Meulenové.
Zhruba v době, kdy dívka vstupovala do puberty, její otec zkrachoval a opustil rodinu. Brzy na to, když bylo Margaretě patnáct, zemřela její matka. Dívku poté vychovávali příbuzní.
V osmnácti letech se Margaretha seznámila s více než třicetiletým důstojníkem Východoindické armády Rudolphem Johnem MacLeodem a brzy se za něj provdala. Pár poté odcestoval do Nizozemské východní Indie, kde MacLeod sloužil, a čtyři roky žil po vojenských posádkách. Manželství ale nebylo moc šťastné: starší muž zřejmě na svou mladou ženu žárlil a někdy ji fyzicky napadal.
„Byl už jen kousek od toho, aby mě zabil nožem na chleba. Život mi zachránila židle, která se převrhla, a dala mi tak čas dostat se ke dveřím,“ napsala Margaretha v jednom ze svých dopisů.
Nešťastně dopadlo také založení rodiny. Páru se sice narodily dvě děti, ale obě byly otráveny, což starší syn nepřežil (mladší dcera ano). Podle některých dobových dohadů je otrávila jejich chůva, ale není to potvrzeno.
Po ztrátě syna se McLeod s Margarethou vrátili do Nizozemska a brzy poté se rozešli – posledním impulsem k úplnému odcizení bylo, že MacLeod odmítl své ženě platit alimenty na dceru.
Margaretha to vyřešila tím, že dceru předala do manželovy péče a odjela do Paříže. „Musela se rozhodnout: odjet do Francie a získat život pro sebe, nebo žít v chudobě a pokusit se vychovávat své dítě,“ uvedl pro The Washington Post kurátor Groeneweg. „Rozhodla se odjet do Francie a vybudovat si kariéru, ale nikdy se jí po dívce nepřestalo stýskat.“
Prostituce ji dovedla k uniformám
Ve Francii začala usilovat o divadelní angažmá (a v jednom ze svých dopisů skutečně psala, že si u divadelní společnosti našla práci), ale jediný výdělek jí přinášela příležitostná prostituce.
„Nemyslím si, že bych byla v srdci špatná. Dělala jsem to jen z chudoby,“ napsala sestřenici svého bývalého manžela, která jí zřejmě zprostředkovávala kontakt s MacLeodem.
U divadla se nakonec jako orientální tanečnice a herečka přece jenom uchytila a současně získala pseudonym, který vstoupil do historie: Mata Hari.
Po vypuknutí první světové války pokračovala v komunikaci s důstojníky obou válčících stran, jak s německými oficíry, tak s Francouzi, dost možná proto, že to pro ni bylo kvůli jejímu předchozímu životu prostě přirozené.
„Vždycky byla zvyklá se s důstojníky bavit, tančit s nimi, vyrazit si s nimi, žít s nimi,“ tvrdí Groeneweg. „Ale v době války, v úplně změněné situaci, to byli právě tito důstojníci, které tolik milovala, kdo se obrátil proti ní. Muselo pro ni být velmi těžké tu dobu uchopit.“
Špionkou spíše mimoděk
Podle Wikipedie ji nejdříve získal německý agent Karl Kramer, který ji naverboval za dvacet tisíc franků do služeb německé rozvědky. Po něm se stal jejím milencem Vadim Maslov, kapitán prvního pluku ruské carské armády, bojující v ruském expedičním sboru na západní frontě po boku francouzských jednotek, díky němuž se dostala do kontaktu s Francouzi a později přijala v Paříži nabídku kapitána francouzské tajné služby Ladouxe a stala se agentkou na dvě strany.
Podle Groenewega se Francouzi později začali bát, co by mohla o svých pletkách s jejich důstojníky (včetně vysoce postaveného generála) prozradit, takže ji raději nechali zatknout – přestože pravděpodobně nikdy žádné vojenské ani jiné tajemství německé straně neprozradila. Mata Hari se také stala pro francouzskou kontrašpionáž „velkým úlovkem“, na níž mohla demonstrovat svůj boj proti nepřátelským agentům.
Legenda, který překryla celý její život, nakonec poznamenala také její popravu. I když je podle Hanse Groenewega pravda, že odmítla pásku přes oči a neochvějně hleděla do ústí pušek i poté, co od ní kněz i její právník odstoupili, poslední polibek prý vojákům neposílala. Podle Walesova svědectví se jí před smrtí nepohnul v tváři ani sval.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
