Kliknutím zvětšíteŠlo o jeden z největších a nejvíce matoucích honů na zločince, jaký kdy americká federální policie ve své historii poznala. Tajemný neznámý, jemuž policisté přezdívali Obchoďákový předavač, protože se v obchodních centrech na předměstích amerických měst mazaně zbavoval padělaných bankovek nákupy levného zboží, byl stíhán od léta 1979 až do středy 25. května 1983, kdy byl konečně zadržen.
Během té doby stačil poslat do oběhu více než 130 tisíc falešných dolarů, jež se našly celkem ve 44 amerických státech. Policisté však při jeho zadržení ještě netušili, že to není ani zdaleka to nejhorší, čeho se dopustil.
Fantom polapen
Agent Dennis Foos se o zatčení padělatelského fantoma dozvěděl ještě v onu středu po páté odpoledne, když zajížděl se služebním vozem do garáží. V policejním rádiu se ozvala zpráva, že Obchoďákového předavače dopadli nedaleko Knoxville v Tennessee. V první chvíli ho rozladila, protože se za předavačem honil už několik let. „Sakra,“ pomyslel si. „Knoxvillští ho dostali místo nás!“ Pocit nevole ho ale brzy opustil. „Byl jsem rád, že je ten chlap konečně ve vazbě,“ svěřil se novináři Stephenu G. Michaudovi.
V Knoxvile se zatím vyšetřovatelé trápili s mračícím se obrýleným mužem zhruba po čtyřicítce, který absolutně odmítal spolupracovat a na žádné otázky neodpovídal.
Jeho zjev odpovídal popisu, který vyšetřovatelé během několikaletého pátrání po neznámém padělateli získali: věděli, že by měl měřit zhruba metr sedmdesát pět až metr sedmdesát sedm, vážit 80 až 85 kilo, že má černé vlasy s ustupující vlasovou linií a nosí brýle s tmavými obroučkami.
Právě tak byl také sestaven mužův identifikační portrét, který tajná služba nechala rozeslat do obchodních center a který přispěl k jeho dopadení - když 25. května 1983 vstoupil do nákupního centra v Knoxville, kde si koupil několik malých upomínkových předmětů, všimla si obsluha jeho podoby s identifikační kresbou a nenápadně uvědomila ostrahu, jež zavolala policii. Když si padělatel uvědomil, že byl identifikován, bylo už pozdě.
Kdo je ten muž?
Policie však stále neměla vyhráno. Především nevěděla, kdo tajemný muž je a jak se vůbec jmenuje. Také nevěděla, kde vznikly falešné bankovky, které tento muž pouštěl do oběhu. První dvě otázky, na něž musela najít odpověď, proto zněly: jak se padělatel skutečně jmenuje? A kde má tiskárnu?
Muž měl u sebe řidičský průkaz ze Severní Karolíny na jméno Roger Collin Blanchard, i ten byl ale falešný. K obchodu, v němž byl zadržen, přijel v otlučeném Chrysleru, o němž policisté obratem zjistili, že je nahlášen jako kradený a původně patřil Jamesi R. Jonesovi z Alexandrie ve Virginii.
Informaci o Jonesovi zachytil Foosův kolega, agent Greg Mertz, který okamžitě zamířil ke služebnímu databázovému počítači - tehdy to byl ještě obrovský stroj, který vyžadoval svou vlastní místnost v sedmém patře. V databázi Mertz zjistil, že Jones z nějakého důvodu přihlásil svůj vůz nejen v Alexandrii, ale také v Albany ve státě New York. Vypadalo to, jako kdyby žil dva různé životy. Proč ale?
Mertzovi to připadalo zvláštní, a tak se podíval, jestli v policejních záznamech nenajde něco o tom, jak onen pan Jones vypadá. Výsledek byl pozoruhodný - zjistil, že jde o obrýleného muže vážícího zhruba kolem 80 kilo, s tmavými vlasy a udávanou výškou metr osmdesát. Když si přečetl popis padělatele, kterého pod jménem Blanchard zadrželi v Knoxville, měl jasno. Sáhl po telefonu a zavolal Foosovi: „Hele, podle mě jsou Blanchard i Jones jeden a tentýž chlap!“
Další překvapení přišlo druhý den dopoledne, když dorazily informace z databáze otisků prstů. Ukázalo se, že zatčený se nejmenuje ani Blanchard, ani Jones, ale James Mitchell DeBardeleben mladší, známý jako Mike, narozený 20. března 1940. A že za padělané bankovky už jednou seděl. V roce 1976 byl přistižen při pokusu udat několik falešných stokorun a za mřížemi strávil dva roky.
Kde je ta tiskárna?
Při prohlídce DeBardelebenova Chrysleru se uvnitř našly zbraně, další tisíce dolarů ve falešných bankovkách, spousta pornografie, přenosná lékárnička plná nejen léků, ale také drog, osmnáct poznávacích značek aut (většinou ukradených), devět padělaných řidičských průkazů, všechny s DeBardelebenovou fotkou, a desítky papírových pytlů s levným zbožím, nakoupeným za padělané dolary.
Nenašla se ale žádná stopa po tiskařském lisu, ani po štočku, ani po papíru, ze kterého muž vyráběl falešné peníze. Kde má ten chlap, sakra, tiskárnu? Tahle otázka trápila policisty čím dál víc.
Možnou stopou se ukázalo potvrzení, že DeBardeleben si pod jménem Jones pronajal na podzim minulého roku byt v Alexandrii, městě vzdáleném asi 10 kilometrů jižně od centra Washingtonu, který prý hodlal používat jako studio. Foos s Mertzem tedy zamířili do Washingtonu s povolením k domovní prohlídce.
Byt vypadal jako běžné staromládenecké doupě: žádný tiskařský lis, jen neumyté nádobí ve dřezu, oblečení poházené po židlích, neustlaná postel a televize. Vypadalo to, že policisté odejdou s prázdnýma rukama.
Mertz byl přesvědčen, že jim něco uniká, a tak, když část policistů opravdu zamířila z bezvýsledné prohlídky zpátky na oddělení, začal všechno prohledávat znovu. Uvažoval přitom tak, že jestli tiskárna není v bytě, pak zřejmě bude v nějakém dalším prostoru pronajatém poblíž, a jestli takový prostor existuje, pak by o něm měla být v bytě nějaká stopa. Tuto stopu teď hledal, a skutečně ji našel, když při listování Zlatými stránkami (tištěným telefonním seznamem) nalezenými v bytě narazil na kousíček papíru, který byl vložen mezi dvě stránky jako záložka.
Detektiv rychle projel adresy firem, jež byly na těchto stránkách uvedeny, a povšiml si úschovny na ulici Edsall Road v Alexandrii; to místo bylo totiž prakticky za rohem DeBardelebenova pronajatého bytu. Mertz s Foosem tam zamířili a čekalo je další překvapení, protože vedoucí úschovny Linda E. Johnstonová při pohledu na předloženou DeBardelebenovu fotografii suše utrousila: „To je dost, chlapi, že jste konečně dorazili.“
Místo tiskařského lisu něco horšího
Ukázalo se, že na muže, kterého znala jako J. R. Jonese, už jednou upozornila policii. Skutečně si totiž pronajal v úschovně za 28 dolarů měsíčně jednu ze skříněk a několik týdnů před příchodem obou vyšetřovatelů ji nechal odemčenou a ke své smůle také rozsvícenou (každá skříňka měla uvnitř vnitřní osvětlení jednou žárovkou). Johnstonová si toho všimla a chtěla ve skříňce zhasnout. Uložené věci ji však okamžitě zarazily.
Pan Jones si ve skříňce schovával červenou zastavovací svítilnu, lyžařskou kuklu schopnou zakrýt celý obličej, velkoformátový fotoaparát a něco, co připomínalo policejní vysílačku. Vedoucí úschovny to bylo divné a raději svůj objev oznámila na místním policejním oddělení. Tam ji ale odbyli a víc se o věc nezajímali. Johnstonová dál nedělala nic, čekala však, že policie dříve či později kvůli Jonesově skříňce přece jenom přijde.
Pro oba detektivy byl obsah skříňky nejdříve zklamáním. Pořád ještě hledali především tiskařský lis, štoček, cokoli, co by je přiblížilo k odpovědi na otázku, kde a jak zatčený vyráběl své padělky. Lyžařská kukla ani policejní baterka či vysílačka takovou odpověď nenabízely.
Pak jim to ale přece jen začalo vrtat hlavou a začali skříňku prohlížet důkladněji. Vedle již zmíněných propriet v ní našli i dvě uzamykatelné schránky a v nich mimo jiné střelivo, policejní pouta, padělaný policejní odznak, falešné průkazy totožnosti, drogy a laboratorní nádobí určené k testování jejich čistoty - a také seznam ženských jmen, bič a mužský klobouk se zakrváceným dýnkem. Také několik dámských řetízků a šperků.
Zejména tam ale bylo množství brutálně explicitních fotografií mladých žen a dívek sotva na hranici puberty, z nichž mnohé vypadaly buď zdrogované, nebo zbité a na smrt vyděšené. Všechno to najednou začínalo působit daleko zlověstněji než jako skrýš pouhého padělatele…
Sériový znásilňovač a pravděpodobný vrah
Foos s Mertzem pochopili, že DeBardeleben zřejmě není jen padělatel, ale má na svědomí pravděpodobně i sérii únosů, znásilnění, mučení a možná vražd mladých žen. Byli ale ve složité situaci, která není v policejní praxi příliš obvyklá - místo, aby našli oběť a pátrali po pachateli, měli teď za mřížemi nevypovídajícího pachatele, ale chyběly jim jeho oběti.
K vyřešení této nesnáze se oba agenti uchýlili znovu k počítači a začali vytvářet vlastní databázi nevyřešených zločinů a případů zmizení mladých žen, které vypadaly, že se dají propojit s DeBardelebenovým působením.
Výsledek byl hrozivý. I když se přesný počet DeBardelebenových obětí nikdy nepodařilo zjistit, došli policisté k závěru, že útočil na ženy po celých 18 let. Foosovi s Mertzem se kvůli jeho vytrvalému mlčení nepodařilo prokázat mu žádnou vraždu, našli však řadu žen, které jeho útok přežily a mohly vypovídat.
Jednou z nich byla Lucy Alexandrová, kterou unesl 3. září 1978 v Delaware. Opakovaně ji znásilnil a také ji donutil k orálnímu sexu, nakonec ji ale pustil. Čtvrtého února 1978 unesl Elizabeth Masonovou, kterou opakovaně škrtil a mlátil jí hlavou o zeď, dokud neztratila vědomí.
V červnu 1979 unesl mladou dívku Laurie Jensenovou, kterou po 24 hodin znásilňoval a nutil ji masturbovat, přičemž trval na tom, aby mu říkala „tati“. Její mučení si fotil a nahrával, nakonec ji ale odvezl k místu vzdálenému pár bloků od jejího domova a opět ji propustil.
Policisté našli také ženu jménem Dianne Overtonová, která vypověděla, že ji DeBardeleben napadl 1. listopadu 1980, jí se však podařilo vyvolat poplach, pachatele zahnat a utéct.
Když neuspěl u Overtonové, unesl o 11 dní později Marii Santiniovou, svlékl ji, svázal jí ruce a nohy a fotil ji v provokativních pózách. Nakonec ji vyhodil v lese.
Dne 27. dubna 1982 DeBardeleben unesl realitní agentku Jean McPhaulovou. Její tělo se našlo na půdě jednoho nově postaveného domu, přivázané podvazky za krk ke stropnímu trámu. Byla úplně oblečená a byla pobodaná v oblasti srdce.
Agenti Foos a Mertz zjistili také to, že DeBardeleben byl pětkrát ženatý a všechny své manželky vystavoval podobnému mučení jako unesené ženy (podle jejich domněnky si na manželkách „cvičil“ postup, který později použil na unesených obětech). Jeho třetí žena později u soudu vypověděla, že pro něj „všechny ženy byly děvky, flundry a běhny, které dostaly, co si zaslouží“.
Soud a trest
V době, kdy vyšetřovatelé shromažďovali důkazy o DeBardelebenově sexuálním násilí, už čelil 11 obviněním v devíti státech, včetně obvinění ze dvou vražd, z šesti případů padělání, z únosů, sodomie a loupeže.
K prokázání dalších skutků si policisté vyžádali od federálního soudu k povolení vyfotografovat DeBardelebenovo nahé tělo včetně detailních snímků různých znamínek (pihy, jizvy a podobně), které pak porovnávali se snímky a záběry znásilňování, jež našli v jeho skrýši. Podařilo se jim tak prokázat, že mužem, který mučil a znásilňoval ženy zachycené na fotografiích a videozáznamech, byl opravdu on.
Federální soud ho odsoudil k 375 letům vězení. Dne 26. ledna 2011 DeBardeleben zemřel ve federální vězeňské nemocnici v Severní Karolíně na zápal plic.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
