Bitva o Stalingrad: Z města udělala masový hrob, znamenala ale i morální zlom

Sedmnáctý červenec roku 1942 byl pátek. A byl to černý pátek. Britský premiér Winston Churchill musel ten den telefonicky informovat sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina, že ve světle katastrofy námořního zásobovacího konvoje PQ 17, zničeného začátkem července v Severním ledovém oceánu německými letadly a ponorkami, nebude Británie moci v dohledné době podporovat Rusko dalšími konvoji.

Obávaný snajpr Zajcev: Legendou se stal díky své chytré a chladnokrevné taktice

Ve stejnou dobu zahájili Němci rozsáhlou ofenzivu na jižním křídle sovětsko-německé fronty s cílem dobýt kavkazská ropná pole a obsadit úrodné oblasti Donu, Kubáně a Dolní Volhy. Jedno z bojových uskupení Wehrmachtu, Druhá armáda generála Friedricha Pauluse, patřící do skupiny armád B, dostalo za úkol zaútočit na velké průmyslové město, rozkládající se v délce asi 50 kilometrů po obou březích Volhy. Začala bitva o Stalingrad.

Souboj diktátorů

Stalingrad představoval pro Němce velmi lákavý cíl. Nejenom, že šlo o významné sovětské průmyslové centrum produkující výzbroj a těžkou bojovou techniku, ale díky svému jménu představovalo i velký propagandistický potenciál. Jeho dobytím by Adolf Hitler dosáhl i velkého osobního symbolického vítězství nad Stalinem - Němci byli přesvědčeni, že pád Stalingradu Rusy zcela demoralizuje.

„Stalingrad byl pojmenován po Stalinovi. Z toho důvodu bylo dobytí stejně jako obrana města politickým problémem pro obě strany,“ uvedl před časem pro Deutsche Welle Torsten Diedrich z Centra vojenské historie a společenských věd v Postupimi, autor Paulusovy biografie, v níž zkoumal německý pohled na bitvu.

Obsazení města by navíc přerušilo sovětské zásobování z jižního Ruska, a naopak zajistilo pohonné látky a ekonomické zdroje celého regionu pro německou techniku bojující na severním křídle. Německá armáda by pak mohla znovu zaútočit na Moskvu.

Drakonickému německému tlaku ale odpovídal neméně tvrdý protitlak. Dne 28. července 1942 vydal Stalin slavný rozkaz číslo 227, známý jako „Zpátky ani krok!“. Rozkaz zakazoval důstojníkům i vojákům ústup bez schválení vyšším velením a každému důstojníkovi, který by to porušil, hrozil vojenským soudem a popravou. Sovětský diktátor také odmítl před začátkem vojenského útoku město evakuovat a umožnit civilistům stáhnout se za Volhu. Město totiž mělo pro Sovětský svaz zásadní zbrojní význam a výroba v něm musela zůstat zachována. Od začátku tak bylo zřejmé, že půjde o klíčovou bitvu na východní frontě.

Neústupné Hitlerovy i Stalinovy rozkaz měly vliv i na poválečnou interpretaci bitvy v historickém bádání. „V německých pracích z 50. let minulého století byl Stalingrad zobrazován jako boj dvou diktátorů, kteří obětovali statisíce lidí pro své zájmy,“ vysvětlil Diedrich. Takové podání událostí ale považují historici podle Deutsche Welle už dlouho za zastaralé.

Kyjevský kotel plný krve. Dobytí ukrajinské metropole skončilo hrůzným masakrem

„Když se až příliš zaměříte na oba diktátory, vypadá to pak, jakoby ty dva režimy a dvě populace, které v této válce bojovaly, byly rovnocenné. Obě pak vypadají jako oběti. Ale byla to německá strana, která vedla útočnou válku. Pro Rusy se tato válka stala osvobozovací válkou proti fašismu,“ vysvětlil stanici Deutsche Welle Jochen Hellbeck, autor knihy Stalingradské protokoly a historik, který se zaměřuje na kulturní, politické a intelektuální dějiny Sovětského svazu, zejména během druhé světové války.

Útok začíná

Paulus zahájil útok 17. července 1942. Jeho armádu tvořilo v té době 13 divizí (asi 270 000 mužů, 3000 děl a minometů a 500 tanků), podporovaných letouny 4. letecké flotily (až 1200 bojových letounů).

Proti těmto postupujícím nepřátelským silám stál nově založený Stalingradský front, který tvořilo 12 divizí (160 000 mužů, 2 200 děl a minometů a 400 tanků), podporovaných 8. leteckou armádou se 454 letadly. Kromě toho Sovětský svaz nasadil na tento úsek 150 až 200 dálkových bombardérů a 60 stíhaček 102. letecké divize.

Maďaři po boku Hitlera. Když před 80 lety vstoupili na Ukrajinu, čekalo je peklo

„Nepřítel měl 1,7krát víc lidí, více než dvakrát tolik letadel a 1,3násobnou přesilu v tancích a v dělostřelectvu,“ uvádí ruská Prezidentská knihovna Borise Jelcina.

Do poloviny září 1942 se Němcům podařilo prorazit do města a obklíčit sovětské jádro obrany – Stalingradský traktorový závod F. E. Dzeržinského. Pak ale jejich bojový postup skončil. Po 14. září se bitva rozpadla do nelítostných a nesmírně tvrdých pouličních bojů, které trvaly až do sovětského protiútoku. 

„Sedmadvacátého září došlo k silné dělostřelecké palbě. Zabilo mi to manžela i mou malou holčičku a nás to uvěznilo v pasti,“ popsala tyto dny v Hellbeckově knize stalingradská pomocná kuchařka Agrafena Posdnjaková, matka šesti dětí, která musela po vstupu německých vojsk do města opustit s celou rodinou dům a přežívala i s dětmi v příkopu v oblasti, kterou Němci obsadili.

Život během bitvy

Posdnjaková také později popsala, jaký ve městě vypukl hlad. „Když byli Němci obklíčeni, začali jíst koně. Sami jedli maso a nám nechávali jen nohy, hlavu a droby. Ke konci už nebylo ani to. Všechno si nechali pro sebe a nám zůstala jen kopyta a vnitřnosti.“

Na druhé straně není podle pamětníků pravdivý známý film Nepřítel před branami francouzského režiséra Jeana-Jacquese Annauda, který ukazuje ruské velitele jako bezohledné popravčí svých vojáků a naznačuje, že Rusové ve Stalingradu bojovali tak urputně jen proto, že jim jinak hrozilo zastřelení z vlastní strany.

Krutý konec ghetta Rovno: Před 80 lety vyvrcholil vraždící akcí v lese

Podle Hellbecka vnímali sovětští vojáci boj proti Hitlerovu Wehrmachtu jako osvobozovací válku proti fašismu. „Komunističtí komisaři v Rudé armádě pochopili, jak využít vlastenecké cítění lidí k jejich mobilizaci a k tomu, aby je přiměli k boji proti fašistickému agresorovi,“ tvrdí Hellbeck, který ve své knize využil nově objevené výpovědi 215 očitých svědků bitvy u Stalingradu, jež krátce po vítězství v této bitvě zaznamenala skupina moskevských historiků. Mezi těmito svědky byli generálové a komisaři Rudé armády, ale také řadoví vojáci a civilisté. Některé rozhovory prý proběhly přímo v zákopech.

Torsten Diedrich však upozorňuje, že i svědectví pamětníků by měla být zkoumána kriticky. Na jedné straně totiž vojáky v době, kdy vypovídali, ovlivňovala euforie z toho, že tuto krvavou bitvu konečně vyhráli, na druhé straně mohli mít i tehdy obavy z trestu, kdyby si příliš „pustili pusu na špacír“.

Operace Tajfun: Hitler chtěl dobýt Moskvu, zastavila ho zbraň mocnější než tank

I tak je ale zřejmé, že filmové klišé, podle nějž byli vojáci i civilisté zataženi do bitvy jen ze strachu, není udržitelné. Je nepochybné, že lidé ve Stalingradu bojovali ochotně a dobrovolně se obětovávali, protože zkrátka chtěli osvobodit svou vlast od agresorů. 

Historici se shodují, že Stalingrad znamenal morální zlom ve druhé světové válce. Pro Rudou armádu znamenalo toto vítězství jednoznačný triumf, který přinesl novou naději. A pro Německo definitivní zhroucení mýtu o nepřekonatelném Wehrmachtu.