Při pohledu z dálky to vypadá, že české lesy jsou buď bezzásahové zóny, nebo stromové plantáže, které se po čase plošně vytěží na paseku. Existují i různé mezistupně, se kterými se můžeme na Šumavě setkat?

Právě Šumava je místem, kde se lesy od těch na většině ČR velmi liší. Především na Šumavě rostou jedny z nejpřirozenějších lesů u nás. Tam, kde je člověk ovlivnil nejméně, žijí životem bez lidského zásahu. Tam, kde je ovlivnil více, se již přes 30 let s přispěním cílevědomé péče dostávají do podoby vzdálené smrkovým plantážím. A je to opravdu vidět.

Češi fandí divočině, ale polámané stromy a povalené kmeny na nás působí nevzhledně. Jak má běžný výletník tenhle „nepořádek“ v lese chápat a oceňovat?

Lidé často chtějí, aby les byl divoký, ale když takový opravdu je, zjistí, že se jím dá jen velice obtížně projít. Ne nadarmo v minulosti tvořily lesy na českých horách neprostupnou hradbu. Málokdo si to dokáže představit, a proto pak může být rozčarovaný. Lesní plantáží se totiž chodí dobře třeba na houby. V lese bez zásahu to neplatí. Zato tam jsou více doma organismy, které v běžném lese nemají šanci. Polámané stromy a jejich tlející dřevo poskytují lesu to, co jinde velmi chybí – živiny, klid, prostor vhodný pro život.

Z diskusí o současném řádění kůrovce se zdá, že nám pouze náhodou vyšlo pár suchých let a orkánů za sebou. Máme prostě jen smůlu nebo je kůrovcová kalamita přímým důsledkem klimatické změny?

Štěstí přeje připraveným. Z tohoto pohledu máme opravdu smůlu, protože české lesy, až na výjimky, nebyly připravené na klimatickou změnu. Průvodní jevy oteplování a vysušování krajiny se spojily s příliš hustě a jednotvárně pěstovanými lesy. Není to náhoda. To, že lesy v ČR jsou příliš husté, příliš smrkové a málo pestré, aby odolaly většímu stresu, jsme věděli dlouho.

V letech 1996-1997 a 2007-2013 celá republika sledovala šumavský boj s kůrovcem. V posledních letech ale s kalamitou zápolí v každém kraji. Jak hodnotíte boj s kůrovcem v Plzeňském kraji?

Lesy na celé Šumavě, nejen v Národním parku, jsou přirozenější než jinde v ČR. Zdejší horské klima je navzdory oteplování vlhčí a studenější, než v nižších polohách, a proto je tu smrk stále doma. I to je důvod, proč Šumavské lesy obecně lépe odolávají kůrovcům. Pomáhá to nejen lesníkům v zásahových částech národního parku, ale i třeba v CHKO Šumava. Jak úspěšný byl „boj s kůrovcem“ se ale ukáže až za mnoho let. Záleží zejména na tom, jak odolné lesy se podaří obnovit a především zda je dokážeme udržet pestré.

Ze záběrů na odumřelé stromy na Šumavě šel strach, že místní lesy jsou nenávratně ztraceny. Byly to tedy liché obavy?

Málokdo měl zkušenosti s rozpadem lesů. Navíc si každý pamatoval osud těch na severu Čech kvůli znečištění ovzduší. Byli jsme zvyklí lesu pomáhat, dříví vyklidit a vysadit nové stromy. Pramení to z také z toho, že se v běžném lese velmi málo využívala přirozená obnova. Husté lesy se naholo vykácely a rychle osázely stromky ze školek. To, že les se dokáže obnovit i sám, jsme téměř zapomněli. Dnes bezpečně víme, že obavy o přirozenou obnovu lesa na Šumavě jsou liché.

Když ale necháme kůrovcem napadenou smrčinu bez zásahu, nevyroste z ní zase jen stejná smrčina? Nevznikne tím jen les, který bude padat do stejných nástrah?

Les není nikdy stejný. Ani dnes, ani zítra, ani mezi generacemi. Stále se přizpůsobuje rozličným vnějším i vnitřním vlivům. V tom je krásný a je úchvatné sledovat, jak se působeních nejrůznějších okolností mění. Někdy větrem, kůrovcem, někdy vzájemným bojem jednotlivých stromů, zásahem člověka. Pozorováním a přemýšlením člověk získává zkušenosti, stejně jako les a všechno v něm získává zkušenosti z neustálých změn. Nikdo, ani les, však nemůže přesně vědět, jaké nástrahy přijdou. Spontánně vzniklý les bude jistě les poučený, ale stále jej čeká mnoho nástrah. Je však větší pravděpodobnost, že se s nimi lépe vyrovná.

Rostoucí bezzásahová zóna na Šumavě znamená, že vkládáme důvěru do toho, že příroda si poradí nejlépe sama. Člověk ale místní lesy stovky let obhospodařoval. Vzniká tedy v bezzásahových zónách skutečná divočina jako z raného středověku, nebo jen jakási zplanělá, odbytá krajina?

Příroda si bezesporu poradí sama. Stalo se to nesčetněkrát před příchodem člověka, stává se to za jeho působení a bylo by tomu tak i kdyby člověk ze Země zmizel. Národní parky jsou ze zákona zřízeny proto, aby lidé mohli pozorovat, jak se příroda vyvíjí s minimálním lidským vlivem. Je jen na rozhodnutí člověka, kdy své ambice do přírody v národních parcích nezasahovat naplní a nechá ji, ať asi poradí. Ale to řeší lidé, přírodě je jedno kdy. Kdo chce přežít, musí být silnější, nebo se přizpůsobit. Je vedlejší, jestli lidskému zásahu nebo jinému vlivu. Míra zplanělosti je lidská veličina, ne veličina přírodní.

Jak jde dohromady nezasahování do přírody a snaha umenšovat počty zvěře, zejména jelenů?

Doposud jsme se v ČR v žádném národním parku nikde plně nevzdali možnosti ekosystémy ovlivňovat, ani na Šumavě. Ta doba se blíží, ale ještě nenastala. Jsou místa, kde stále zasahujeme proti kůrovcům, místa, kde člověkem významně pozměněné lesy usměrňujeme k větší pestrosti. I proto je potřeba ještě regulovat početnost jelenů. Ale ekosystémy se mění, obnovují se v nich původně funkční přirozené vazby například vztah predátor–kořist. Na Šumavě ve velmi ucelené podobě, protože tu rysi loví srnce a navrátivší se vlci začínají znovu lovit jeleny a i les je tady mnohem různorodější než před 30 lety. Až přestaneme v národních parcích zasahovat proti kůrovcům a pečovat o les, pravděpodobně se přestane také lovit.

Někteří lesníci v celé ČR přiznávají, že bezhlavé zakládání smrčin v nížinách bylo chybné. Patří tedy smrk jen do hor?

Smrk se přirozeně vyskytoval i v nižších polohách, ale především v hlubokých údolích řek a potoků, kde je klima podobné tomu horskému, a ve směsi s jinými dřevinami. Souvislé husté a jednotvárné porosty smrku pěstované pasečným způsobem jsou nestabilní a velmi náchylné k rozsáhlým rozpadům. Ekonomické výhody tohoto způsobu pěstování lesa se tak vytrácejí. Přirozeně převážně smrkové lesy patří opravdu jen na některá horská či specifická stanoviště.

Kůrovec nám ukazuje, že smrkové monokultury v nejistých dobách neobstojí. Sucho je oslabuje, škůdci se šíří lavinově a takhle „načatý“ les padá při bouřích jako domino. Musíme v Česku smrk začít pěstovat jinak, a nebo ho vyměnit za odolnější druhy?

Především je potřeba začít lesy pěstovat jinak, opravdu vycházet z ekologických vlastností jednotlivých dřevin, inspirovat se tam, kde více než 200 let staré způsoby péče o les již dávno opustili. Není nutné smrk úplně nahradit, ale citlivě využívat ve směsi a zejména tam, kde v kontextu klimatických změn skutečně obstojí. Les i jeho pěstování je nutné adaptovat na podnebné změny. Nezačíná to jeho vysazením, ale již při těžbě. Například je chyba vyvážet všechno dřevo a klest, ochuzovat tak neustále půdu vyčerpanou dlouhodobým pěstováním smrku a imisemi a významně tím znevýhodňovat nové stromy i les.

Na Šumavě se hodně nadějí vkládá do pěstování jedle jako nové ekonomické dřeviny. Doplní jedle smrk, nebo ho nahradí?

Na Šumavě bude mít smrk své místo i podle těch nejpesimističtějších scénářů klimatické změny. I přesto je na místě využívat co nejvíce i jiné, především původní, druhy dřevin. Jedle bělokorá je velmi vhodná z ekologického i ekonomického pohledu, a proto může smrk úspěšně doplňovat i částečně nahradit. Druhově pestré a strukturně bohaté horské a přirozeně obnovované lesy jsou nejlepší cestou jak zajistit všechno co od lesa člověk očekává.

Podle klimatologů ale bude mít v ČR po roce 2070 ideální podmínky k růstu jen buk a dub. Jak mají vypadat lesy pro konec 21. stoleté století, které zakládáme v těchto dnech?

Měly by to být různorodé lesy, které se budou obnovovat hlavně přirozeně. Spontánní obnova vhodných dřevin, včetně těch pionýrských, je nejlepší způsob jak lesy připravit na změny, o kterých třeba ani nevíme. A také je dobré dát lesu čas. To znamená nespěchat s umělou obnovou. To, co se obnoví samo, má nejlepší předpoklady vyrovnat se se stresem a odolat změnám. Třeba si můžeme myslet, že je to ekonomicky nevýhodné, ale mnohem důležitější než aby les rostl rychle je, aby rostl téměř sám bez zbytečných nákladů a energie. I to je důvod, proč je potřeba regulovat početnost spárkaté zvěře a podporovat přítomnost šelem. To výrazně pomáhá lesům k pestrosti a odolnosti.

Jak se může jednotlivec zapojit do péče o lesy na Šumavě nebo v jejím okolí?

Nejlépe tím, že bude poptávat, aby vlastníci své lesy opravdu směřovali k různorodosti a přemýšleli co je skutečně potřeba udělat a maximálně využívali to, co udělá les a příroda sama. Lidé by si také měli všímat, jak les poškozuje zvěř a apelovat na to, aby se škody způsobené zvěří zmenšovaly a les se nemusel oplocovat. Oplocený les není normální, ale v ČR to za normální bohužel považujeme. Je to proto, že bereme jako samozřejmost nepřirozeně vysoké stavy spárkaté zvěře. Pokud má zvěř přednost před lesem, jsou snahy o jeho různorodost málo úspěšné a drahé. Les je páteří krajiny a měl by mít přednost. Snažme se o to.